Jste architekti?
Nebo jste zahradníci?
- Máte už před psaním do podrobností rozvržený celý příběh?
- Znáte každý záhyb na oblečení vašich postav, detailní architektoniku jejich obydlí a každou jejich myšlenku?
Nebo jste zahradníci?
- Zasadíte malé semínko nápadu a poté čekáte, co z něho vyroste?
- Víte sice, jakého druhu bude nejspíš vaše rostlina, ale nemáte žádnou určitou představu, jak konkrétně bude vypadat?
Za sebe můžu říct, že stejně jako většina spisovatelů, mám v sobě vlastnosti z obou typů. Jednoznačně u mě ale převládá architekt.
Má dopsaná prvotina byla výjimka. U ní jsem opravdu zasela malé semínko nápadu a čekala, co z něho vyroste. Až na několik záchytných bodů se příběh kompletně tvořil během psaní. Jinými slovy řečeno - měla jsem obrovské štěstí, že něco vůbec vzešlo! Jinak totiž musím mít nad svým dílem kontrolu a než usednu ke psaní, celý příběh už musí existovat. Důvodem je hlavně má velká slabina, a to jest neschopnost vymyslet závěr. Spousta povídek kvůli mé Achillové patě ztroskotala. S vervou se pouštím do vyprávění, abych za půli zjistila, že ho nejsem schopna dotáhnout do smysluplného závěru, a tak ho zase pustím k ledu. Když píšete krátké literární útvary, nevadí to, ale pokud se vám tahle věc přihodí během psaní knížky, je to docela dost velký problém.
Co se týče mého nového námětu, momentálně jsem tedy ještě ve fází příprav. Hlavní dějovou linku jsem načrtla hned v úvodu, vymyslela jsem zápletku, která celý příběh otočí, ale zatím jsem ještě neměla jasno, kde to všechno skončí. A na tom všem momentálně pracuji a musím říct, že nějaké nápady na možné ukončení už mám, což mi k pocitu klidu stačí. Představa, že bych strávila spoustu času na budování příběhu a následně bych zjistila, že jsem s jeho vyvrcholením ve slepé uličce, mě popravdě hodně děsí. A ono je koneckonců i tohle architektování čekáním zahradníka, co z mých myšlenkových seancí vyroste, tudíž i tak se někdy nestačím divit.
Také další architekti mi asi dají za pravdu, že i předem daný příběh během svého psaní stejně mnohdy ožije a začne se psát sám. Když jsem si kupříkladu zpětně pročítala svou první skoro dokončenou young adult, vlastně jsem byla na hodně místech překvapená, kam se děj nakonec pohnul, protože původně jsem ho zamýšlela úplně jinak.
Který typ spisovatele převládá u vás?
(původní myšlenka od George R. R. Martina)
Také další architekti mi asi dají za pravdu, že i předem daný příběh během svého psaní stejně mnohdy ožije a začne se psát sám. Když jsem si kupříkladu zpětně pročítala svou první skoro dokončenou young adult, vlastně jsem byla na hodně místech překvapená, kam se děj nakonec pohnul, protože původně jsem ho zamýšlela úplně jinak.
Který typ spisovatele převládá u vás?
(původní myšlenka od George R. R. Martina)
U mě taky spíš převládá architekt. Hlavně kvůli tomu že kdykoliv jsem načala nějaký příběh opravdu jen s tím základem, většinou z něj nic nebylo. Teď radši počkám, až se mi v hlavě to vše rozvine natolik, aby to vůbec mělo cenu napsat. I když je pravda že kolikrát je to až zvláštní, jak se nějaké detaily samy vyvrbí. Jako by ty postavy byly skutečné, a já je jenom zachycovala. :)
OdpovědětVymazatJá jsem asi spíš zahradník :) Vždycky vymyslím 2-3 kapitoly dopředu, ale jinak úplně nevím. A závěry? Ty jsou absolutně nejhorší. Závidím lidi, co dokáží dokonale pointovat, šokovat, překvapit, bavit. Já se konce svý knížky bojím. Mám v hlavě asi 2 nápady, ale vím, že až na to dojde, bude to asi největší peklo.
OdpovědětVymazatZahradník. S veľkým Z =D. Viem to od chvíle čo som citát, ktorý asi myslíš uvidela. Plánovanie mi nie je prirodzené ale naopak sa mi už stalo, že mám začiatok knihy a zrazu mi začnú napadať námety na niečo čo sa stane neskôr, niekedy o dosť neskôr, takže mám zrazu kapitoly medzi ktoré toho ešte treba dosť dať. Je to mätúce ale zase to dáva príbehu niečo pevnejšie a mám potom lepšiu predstavu o postavách aj deji.
OdpovědětVymazat