#66: Nejtěžší, ale zároveň nejdůležitější challenge vašeho života

Blog Spisovatelova bible jsem si zakládala z jediného důvodu - abych v něm psala o psaní. Protože to je ta nejlepší prokrastinace... Na stranu druhou by ale byla škoda nevyužít prostoru, který mi taková platforma nabízí, a nenapsat si příspěvek i o něčem jiném. Osobnějším. Co ve své podstatě vůbec není o psaní. Poslední dny mám v hlavě totiž různé myšlenky a chtěla bych je ventilovat i jinak než jenom napsáním do deníku. Takže si to napíšu sem. 

Rok 2016 má za sebou teprve první čtvrtinu a už teď mám strach, co dalšího přinese. Za pouhé tři měsíce se toho stala spousta. Něco se týkalo i psaní a dosud jsem si to sem nenapsala. Hlavně se ale dějí věci se mnou; já dělám věci. A i když je to zajisté pozitivní, celkem to vzbuzuje taky hrůzu, co dalšího se letos ještě přihodí.

Řeknu vám jeden důležitý poznatek: Za váš život je zodpovědná jenom jedna osoba - vy sami. Jak banální, že? Kdo z nás podle téhle poučky všech správných motivačních příruček ale skutečně žije? Ruku na srdce. Není to spíše tak, že všichni tak nějak čekáme, že budeme spasení? Že to, co chceme, si k nám najde cestu samo? Mít sny a věřit v ně je pěkné a pochopitelně nezbytné, ale samo o sobě to nestačí. Je pohodlné všechny naše neúspěchy svádět na nešťastné okolnosti, smůlu a ostatní lidi. Není nic jednoduššího než režii našeho života svěřit do rukou druhých a jako třeštící figurky z Kafkova románu jenom čekat, kam nás úmysly ostatních zavanou. Vím to. Nic jiného většinu svého života nedělám.

V posledních týdnech jsem zase něco chtěla. Byla to ale věc, o kterou jsem si nemohla říct. Absolutně jsem nemohla udělat jakýkoliv krok naproti, tedy to jsem si aspoň myslela. Celé moje snažení se tedy omezilo na snění; to je přece to, co máme dělat, ne? A když si to budu hodně, hodně přát, tak se to splní, no ne? Zvláštní. Nic se totiž nedělo. Jenom já jsem se dál a dál trápila. Ochotně jsem na sebe vzala oblíbenou roli oběti zmítané krutým osudem a litovala se, jak to já, chudinka, mám strašně těžké. Pořád se dostávám do situací, ve kterých nemůžu nic a nic dělat, fňuk. Mohla jsem tedy udělat jenom jednu věc, ale ta už byla ze své podstaty nemožná, takže? Bezvýchodná situace. Dead end. Příběh o lidském ubožákovi, proti kterému se spikly všechny božské síly. Je tak krásné dosazovat se na místa všech těch velkodušných románových hrdinů bojujících proti celému světu.

Problém - moje chtění oné věci ale nijak nepolevovalo. Naopak. A nevím, jestli to bylo snad podobou oné věci, nebo zkrátka jenom skutečností, že je ten zvláštní rok 2016, ale můj postoj se radikálně změnil. Začala jsem mít už pořádně dost té své melodramatické pasivity. Protože tak to prostě nebylo! Nebyla jsem nemohoucí člověk, jehož jedinou možností bylo čekat, to byla lež! Byl tu jeden krok, který jsem vůči té věci mohla udělat. To, že jsem na něho zatím neměla odvahu, bylo jedno. Nemohla jsem ale už nadále říkat, že je to nemožné! Pokud existovalo řešení - a to až na výjimky existuje vždycky - možné to bylo a já nebyla oběť. Pokud se mi nikdy nepodaří dosáhnout svého cíle, nemůžu za to obviňovat špatnou karmu, nevhodné okolnosti nebo dokonce druhé lidi. Já a já budu za to vždy jen vinna. Jen já a já jsem zodpovědná za věci, které se mi v životě dějí. Když něco chci, musím si to také sama dát, nikdo jiný se nade mnou nesmiluje.

A i když jsem pod tíhou tohoto nově nabytého vědomí měla být spíše vyděšená (je to natolik odlišné od myšlenky, že všechno k vám přijde samo, dokonce to znamená, že musíte něco udělat!), na stranu druhou to bylo neskutečně osvobozující. Protože je parádní vědět, že opravdu existuje člověk, který vám v životě může dát všechno, co chcete, nebo se o to aspoň může pokusit - vy. A komu, sakra, můžete věřit víc než sobě samotným!? Tak důležité životní uvědomění. Ano, doslova uvědomění, protože předpokládám, že tyhle věci všichni jinak normálně víme. I já si ještě donedávna myslela, jak jsem po téhle stránce osvícená a jak pevně držím život ve svých rukou. Přitom to až do letošního března nebyla pravda.

A pak jsem konečně udělala ten krok...

Nebudu vás dojímat happy endem. Nezískala jsem to, co jsem chtěla. Nebudu ani dodávat nadějné zatím. (Ne)stalo se něco úplně jiného, než jsem čekala, nejspíš jsem do situace dokonce zanesla ještě větší zmatek než předtím! Možná by vás zajímalo, o čem konkrétním tu celou dobu mluvím, ale subjekt mojí touhy je vcelku vedlejší. Nejde ani o to, že se moje snažení celkem minulo účinkem. Nic takového. Jde o to, že bez ohledu na, to jak vše dopadlo (nebo ještě dopadne), já to udělala. Něco jsem chtěla a něco jsem pro to opravdu podnikla, i když mě to stálo velké sebezapření. Poprvé v životě jsem prokázala skutečnou odvahu. A zjistila jsem, jak lehké to vlastně je... Protože všechny ty kecy, jak lidi nakonec ani tak nelitují věcí, které udělali špatně, jako spíš těch, které neudělali vůbec, jsou až děsivě pravdivé. Tenhle život je sice šíleně dlouhý, ale co se týče určitých věcí, je trestuhodně krátký. A jak taky řekl Steve Jobs: "Vědomí, že jednoho dne zemřete, je ten nejlepší způsob, jak se vyhnout mylné představě, že máte co ztratit. Nazí už jste. Neexistuje důvod, proč byste neměli následovat své srdce."

Abych to nějak shrnula: Před pár dny jsem jednoduše udělala věc, která byla - v mých očích - tím stropem, za který mě můj strach dosud nikdy nepustil. Možná byste se smáli, kdybyste věděli, o čem mluvím. To je v pořádku. Každý z nás se děsí něčeho jiného. Přesto - právě náš největší strach je obvykle i tím, co jednoznačně musíme udělat. Čeho jiného se mám bát teď, když to nejhorší jsem zvládla a jsem plně smířená na sebe vzít i všechny následky? Co dalšího může být ještě obtížnější než to, co jsem před pár dny udělala? I ty největší výzvy vedle toho pro mě vypadají jako nic. Proč bych se měla bát každé další situace, která si vyžaduje značnou odvahu, když teď už vím, že udělat vás to nic nestojí? Svět se nezastaví, vaše sebevědomí možná schytá nějakou ránu, ale život neskončí, jede se zase dál. S jedním rozdílem: Už nemusíte litovat, že jste nic neudělali. Už se nemusíte ptát, co by se stalo, kdybyste to udělali. Už nejste obětí, postavou v příběhu někoho jiného, ale spisovatelem svého vlastního života.

A jestli jste po přečtení článku neskončili jako žena v gifu, tak máte smůlu; podobné příspěvky sem budu psát častěji!

Teď vážně. Vím, že předešlá slova pro někoho nemusela znamenat nic jiného než další z lehce úsměvných motivačních first class tajemství. V pořádku. Člověk musí k podobnému uvědomění dospět především sám. Já tyhle chytré kecy čtu jinde už přes pět let, ale to nejdůležitější mi očividně došlo, až když jsem se sama dostala do konfrontace s určitými skutečnostmi.

Přesto mám pro vás jednu challenge:

Začněte nový týden tím, že uděláte to, z čeho máte momentálně největší strach. 

Nic dalšího, ale ani nic menšího po vás nechci. Chcete už dlouho odejít z práce, kterou nesnášíte? Ze vztahu, který vás ničí? Chcete změnit školu? Zkusit si říct o vysněné pracovní místo? Pozvat někoho na rande? Někomu něco říct? Odstěhovat se? Cokoliv může momentálně stát mezi vaší neútěšnou přítomností a možným štěstím. Udělejte to. Když se překonáte jednou, překonáte se už vždycky. Když se odvážíte k tomu nejhoršímu, odvážíte se ke všemu. Budu ráda, když mi o tom pak napíšete do komentářů nebo klidně i na mail.