#70: Proč jsem byla Zmizelá

Po čtyřech a půl měsících jsem zpátky a ani nevím, jak začít... Super, takže úvod bychom měli.

Když jsem v dubnu psala, že mám kromě psaní článků opět další práci, ještě jsem vesele zvládala knihu i blog. Pak to všechno spadlo...

Nejprve se nám trochu změnily poměry v práci a zůstaly jsme v ní de facto dvě. Ta představa by mi pár týdnů nazpět zněla jako šílenství. Do podobné situaci jsme se ale dostala, aniž bych to vůbec registrovala, a když se tak pak stalo, už jsem byla plně aklimatizovaná. Aspoň bylo víc peněz. A víte, jak krásně se zapomíná v pracovním víru? V tomhle jsem hodně schizofrenní. Jak jsem líná, jsem i naprostý workoholik, který se rád topí v milionech činností. Několik měsíců jsem tedy s výjimkami měla práci každý druhý den, od rána do večera. Ale nechte mě tam nonstop, vážně mi to nevadí. Tohle by bylo ještě fajn. Střídání práce se zaslouženými volny.

Jenže tak to nebylo.

Do toho jsem samozřejmě musela stále mít své tři články denně. "V pohodě. Nachystám si je už během volných chvil v práci a večer jenom přepíšu," říkala jsem si. Stejně jsem se nemohla ubránit hrůze, která mnou jímala, když jsem jela první takový dvousměnný den o půl deváté domů. V tu chvíli jsem totiž chtěla jenom zalehnout a zapomenout, že se dnešek stal. Ráno jsem ostatně zase vstávala. Ale nemohla jsem. Musela jsem psát. Protože kdybych si to nechala na zítřek, měla bych už článků šest. A to bych určitě všechno nezvládla a den nato by jich bylo zase víc. To je ta nevýhoda psaní na volné noze. Jasně, že se na to můžu přece vykašlat. Můžu jít třeba ven nebo tak. Články nechávané na potom jsou ale v případě denního psaní koule, která se nabaluje a valí se na vás. Nechtěla bych se s touto koulí potýkat, zatímco musím ještě pracovat jinde.  A tak jsem tedy i přes svou tragickou redaktorkou morálku psala. Kolem deváté jsem zasedla k notebooku, stopky jsem si nastavila na dvě hodiny, do uší dala nějakou hudbu a pracovala. Jak už to tak bývá, v podobně mezní situaci jsem to nakonec stíhala rychleji než za normálních podmínek. Do dvou hodin jsem měla hotové něco, co mi jindy trvalo celý den. Paráda! Takhle by to šlo. A možná bude tedy i nepsací víkend.

Ale nebyl.

Dobře tu třetí činnost jsem si už nemusela nabírat, ale aby bylo jasno, já si nestěžuji. Šéfredaktor jedné redakce si chtěl dát na prázdniny oraz, a tak se mě a ještě několika lidí zeptal na zástup. Samozřejmě jsem se přihlásila já. Jednak to byly opět nějaké peníze navíc, jednak to pro mě zkrátka byla další nabídka, nad kterou se nepřemýšlí a bere se. Opět nová zkušenost. Dalo se to ostatně stíhat. V mých představách. Nakonec jsem to ale nějak stíhala i v reálu. To korekturování. Editování. Vydávání. Kaž-dý jed-not-li-vý den. Jen si už nic jiného nepamatuji. Nevím, jaký byl červenec nebo srpen. Ale asi tu byl a uběhl hodně rychle. Určitě jsem v něm dělala i něco jiného, ale mám teď úplné okno.

Teda jo. Teď jsem si na něco vzpomněla. První týden v červenci šla na dovolenou i šéfová z jiné redakce a já dělala zástup také tam, takže jsem si užila takové šéfredaktorské kombo.

Nebudu ani zmiňovat, že v neredaktorské práci mě kvůli dovolené opustil druhý člověk, nebo o tom, jaké chvíle utrpení mi připravila v tom samém týdnu technika.

Ale já pořád nějak fungovala. Dobře, přiznávám, že později už jsem ztratila nit a s mým super dvousměnným provozem to šlo lehce do kytek. I když jsem měla prostor, v práci jsem si často už nic nepřipravila a večer jsem stěží dala do kupy jeden článek. Měla jsem už všeho dost, chtěla jsem notebook prohodit oknem, jít spát a nikdy se nevzbudit. Stejně jsem ale ty články pak podle plánu dopsala. Prostě už jenom nebyly volna ani nepsací víkendy, co se dá dělat. O nějakém pokračování na knize nebo blogování nemohla být ale vůbec řeč. I přes to všechno by se špetka času našla, ale nebudu lhát - nechtěla jsem. Když jsem už měla všechno dopsané a mohla si dělat, co se mi zachtělo, dřív bych se zabila než zase sedět u PC a psát. Však jsem si místo toho taky raději užívala koupání, opalování, jízd na kole a výletů a jak mi bylo dobře!

Tolik krátkého vysvětlení, proč jsem byla takovou dobu nezvěstná a že to snad neznamená, že bych s blogem končila. Nemá to sloužit jako brek, jak jsem chudinka byla zaneprázdněná. Samozřejmě to byl naprosto šílený půlrok, ale klidně bych si ho dala znovu. Depky naopak začínám chytat teď, když jsem znovu přeladila na home office... Ale to je asi spíš na povídání do mého deníku.

Teď si musím prvně dodělat nějaké resty, udělat si pořádek v pár věcech a opět se zařadit do spisovatelského procesu. Na blogu se v příštích dnech můžete těšit na velký článek o záporných postavách, povídání o těch nejvíc otravných autorech, či vám poradím, jak pracovat efektivněji

Na závěr si přečtěte povídání o nejhorším dni vašeho života: