#72: Na pokraji šílenství

Jednou jsem na Facebooku psala o Jacku Londonovi a jeho pravidlu tisíc slov za den. Za první měsíc psaní od mého spisovatelského blackoutu jsem se z tohoto pravidla snažila v posledních dnech udělat návyk a hlásím úspěch.

Nadto jsem se na začátku týdne hecla do projektu National Novel Writing Month. I o něm jsem už psala na sociální síti. Stačí se zaregistrovat a vaším úkolem je poté dát dohromady padesát tisíc slov za měsíc. Respektive klidně už celou knížku! Je to samozřejmě naprosto šílená challenge, chce se říci přímo sebevražedná, ale za pokus nic nedáte. Hlavně budete mít pak takové pěkné statistiky.

Dnes jsem ještě nepsala a nemám v tom započítaný ani 1. listopad, proto ta bídná průměrná bilance.

Problém je tak trochu ve mně, protože já šílenec skutečně jsem. A když se už na nějakou challenge dám, má kozorožská tvrdohlavost mi velí taky ji dokončit. Takže to bude ještě hodně zajímavé... Tak jako tak mám momentálně 39 000 slov, takže padesát jich možná nebude ani třeba. I bez toho si už připadám jako Michelangelo během prací na stropu Sixtínské kaple.

Ale přejděme už konečně k tomu hlavnímu. Chci říct. Už je to tady.

Nevím, jak v příběhu dál.

Kdysi dávno, když byla celá knížka ještě v plenkách, jsem znala děj skoro až do konce. Jenže příběh se pak začal psát sám, změnila se zápletka, některé postavy nikdy nebyly přivedeny na světlo... Jsem teď někde za půlí a i když vím, co se tu děje, nevím, jak to sdělit ostatním. Jak to zabalit do nějakého děje. Což je opravdu parádní, když jsem se dokonce dala na jakousi challenge. Na stranu druhou, neříká se, že nejlépe se tvoří pod tlakem? Já jsem toho ten nejzářnější příklad, což mi připomíná zejména účast v jedné soutěži.

Takže brečet nebudu. Mám několik hodin, abych to vymyslela. Když se tak nestane, budu muset sednout k Wordu a vymyslet to za chodu. Neexistuje jiné řešení. Už jsem vám psala, jak je to s tou tvůrčí krizí. A především - já vím, že v sobě ten příběh mám. Tak ho už jenom objevit.