#73: Fragmenty z konce roku

Jako by to bylo včera.

Bylo to před rokem, když jsem o půlnoci stála před sklepem kamaráda. Krev mi zahřívaly bublinky sektu, hodně zastřeným viděním jsem pozorovala gejzíry ohňostrojů a byla jsem šťastná. Aspoň tím iluzorním pocitem štěstí, ale komu na tom sejde? Kdo by v ten moment řekl, co všechno mě v příštích měsících čeká? Já rozhodně ne. A přitom pak trvalo jen několik dnů, než to začalo. A rok 2016 mě vtáhl do sebe.

Ráda bych věděla, kdy určité věci začaly. Kdy jsem si je začala uvědomovat.

Smáli jsme se Kylie Jenner. A pak jsme jenom brečeli...

Ten moment, ale nikdy nejde vystihnout. Jednu chvíli prostě něco není a pak už to je. A nikdo neví, jak to začalo. Takové skutečnosti mě občas přivádí na různé spirituální teorie. Proč se něco stalo zrovna v určitou dobu a ne už dřív? Co bylo tím spouštěčem? Proč se to muselo stát? To přece nemůže být náhoda. Náhoda to nikdy ani není. Všechno má svůj důvod, který později pochopíme.

V minulém roce se mi bohužel přihodila věc, pro kterou žádné vysvětlení nemám. Mohla bych říct, že mi aspoň dodala inspiraci a motivaci do psaní. Ani všechny úspěchy světa mě ale nezbaví té jizvy. Mohla bych říct, že mě posílila. Upřímně si ale ani tím nejsem moc jistá. Spíš vnímám, že něco to ve mně zabilo. K čemu pak jakákoliv moudrost, která by z této události mohla teoreticky plynout? Ať se na ni dívám ze všech stran, nic mi prostě nepřinesla. Její přítomnost neměla smysl. Tohle nám autoři příruček pozitivního myšlení zatajili. Že se občas dějí věci, které žádný význam nemají. Tak vám to aspoň říkám já.

Začátek nového roku je jedním z nejdepresivnějších období v roce. Svátky končí a nastupují povinnosti. Nehledě na přehnaná očekávání, která si ukládáte sami sobě, začátek nového roku smrdí úřednickými lejstry, špinavými ulicemi plnými rozmoklé sněhové břečky a úzkostí. Už se nemůžete alibisticky ohánět prohlášeními: "Nechme to až na příští rok, teď už nic moc nenaděláme." Teď už musíte konat.

Vánoce zato permanentně miluji. Jak jsem starší, už to není samozřejmě kvůli dárkům, ale kvůli té jistotě. Ať se totiž stane přes rok cokoliv, Vánoce stejně přijdou. A zase bude všude ta kouzelná atmosféra. Sejdeme se pod stromkem. Bude dobré jídlo. Uvidíme se s příbuznými. Uvědomuji si, že ne každý tuto jistotu má, a proto jsem za ni vděčná. A prostě se mi líbí, že v životě, kde si nemůžete být jisti ani zítřkem, existuje stále stejný Štědrý den. Chápete mě? To je fuk.

Letos jsem už vzdala marný boj s Českou televizí a jejich štědrovečerní pohádkou a po rozbalení dárků jsem odešla do pokoje. Nalila jsem si sklenici vína, nechala svítit jen vánoční žárovky, usadila jsem se na pohovku a do sluchátek si pustila hudbu. Tu chvíli jsem si opravdu vychutnávala. Muziku sice poslouchám skoro nepřetržitě, ale kolikrát ji skutečně poslouchám? Už jen minimálně. Deformace z povolání. Film Sám doma jsem si už ale uniknout nenechala. Kevin ve scéně v kostele řekl svému sousedovi: "Aspoň budete mít jistotu. A pak se už nikdy nebudete ničeho bát." Déjà vu.

Ale už dost sentimentu. Ať už byl rok 2016 jakýkoliv, očividně jsem ho přežila. A až budu letos stát venku, krev mi budou zahřívat bublinky sektu, zastřeným viděním budu pozorovat gejzíry ohňostrojů a budu šťastná, aspoň tím iluzorním pocitem, budu už vědět, že mě v příštích měsících může potkat cokoliv. Nás všechny. Ale víte, co? Mám takový dojem, že to všichni zase zvládneme.

PS: Kdy byl můj rok 2016 hudební kompilací, takhle by vypadala.