#116: Spisovatelství sucks!

Haleluja. Je to k nevíře, ale stále žiju a stále jsem nepublikovaný autor. Okej. To druhé je velmi uvěřitelné. Po dlouhé době se ale konečně hlásím s menší aktualizací. I když příliš pozitivní to nebude ani tentokrát.

Jak jsem už teasovala na svém Instagramu (kam jsem se v poslední době přesunula; pokrok nezastavíš), dostala jsem první opravdovou zprávu od nakladatelství, čti takovou, kde se píše i něco víc než "nehodí se do edičního plánu". Mail mě zastihl po půlnoci v karlínském hotelu, jen několik hodin poté, co jsem si stěžovala, jak je vydání knihy pro debutujícího autora mission impossible. Celé preludium je v instagramovém příspěvku, pojďme rovnou k hlavní stati. Jak lze odtušit z úvodu, happy endem to nedopadlo. Ale nebylo to ani úplně špatný. 

Ve zkratce: Téma je zajímavé, vydat by se to dalo, ale chtělo by to ještě přepracovat. Nejmenovaná redaktorka nejmenovaného nakladatelství mi nabídla pár nápadů, za což jsem vděčná, ale tady nastává onen kámen úrazu - nejdou převést do praxe.

Především mi bylo doporučeno, abych se více věnovala také dalším postavám krom hlavní hrdinky, abych čtenářům představila jejich backstage, střídala v ději pohledy... and here we go! Nic takového udělat nemůžu. Příběh stojí na tom, že bližší vhled máme jenom do života hlavní hrdinky, že prostě nevíme nic dalšího a společně s hrdinkou se po celou dobu ptáme what the fuck is going on here? Teda na to byste se měli v ideálním případě ptát vy, já to samozřejmě vím. Vždyť i samotná hrdinka si někde uprostřed děje uvědomuje, že své parťáky vlastně vůbec nezná! Hrubá kostra příběhu je klasická detektivka: Kdo to udělal? Kdybych střídala pohledy, kdybych nechala čtenáře nahlédnout do života dalších postav, do jejich hlavy, úplně bych vyrušila onen závěrečný plot twist, to velké odhalení. Blbě se to vysvětluje, když jste na druhé straně autorovy barikády, ale snad jsem aspoň trochu srozumitelná. 

Tohle a skutečnost, že redaktorka příběh zařadila do žánru young adult (což vzhledem k počtu sprostých slov, mrtvol a věku hrdinů úplně není no :D), mě přivádí k myšlence, že to četla třeba jen tak do druhé kapitoly... Což naprosto chápu! Jasně, že v nakladatelstvích nemají čas ani prostor číst od začátku do konce každý rukopis, pokud v něm na první dobrou nevidí silný potenciál. Takhle ale zkrátka nevím, co si z toho vzít, jak na tom případně zapracovat... 

Nechci vypadat jako egocentrický autor, který si nenechá poradit od kompetentního člověka, ale po zvážení všeho výše jsou mé pocity zkrátka rozpačité. A protože nevím, kam se hnout, paralyzovaná stojím na místě. Spisovatelství sucks!

#115: Peklo jménem copywriting.cz

V dubnu jsem se dostala do přechodného období a aby cash flow nestál, rozhodla jsem se, že zkusím brát nějaké jednorázovky. Kromě sledování webtrhu jsem si obnovila profil na copywriting.cz, který funguje jako zprostředkovatel mezi inzerenty a autory. Na první pohled to vypadalo skutečně lákavě. Stačí si vyplnit profil a pak už můžete projíždět denní poptávky. Pokud vás inzerát zaujme, kliknete na zelené tlačítko a pak už jenom čekáte, zda si vás zadavatel vybere. Žádné únavné posílání zpráv a mailů. Zní to idylicky, že? Haha. NE! Ihned po zaregistrování na mě padla těžká deprese.

Ještě disclaimer na úvod: 

• Ano, uvědomuji si, že je každého svobodné rozhodnutí co a za kolik bude psát. Chápu, že pro většinu lidí to není zdroj obživy, ale přivýdělek, a i když by si vydělali víc za hodinu v Lidlu než za týden na této stránce, ehm, zakázat jim to nemůžu.

• Pokud se navíc vždy najdou lidé, kteří napíšou text i za ukrutně nízkou částku, proč by zadavatelé zvyšovali ceny, že jo?

• Tohle rozhodně není ani hejt na službu samotnou, ta je podle mě super, ALE.

Když vyřadím z provozu jednu hemisféru mozku, možná MOŽNÁ dokážu pochopit, že pro znuděnou matku na mateřské, chudého studenta nebo důchodkyni, jednoduše lidi, kteří mají před sebou jenom vidinu "snadno" vydělaných pár kaček a nezajímá je morální stránka věci či u nich nedochází k újmě autorské sebeúcty, můžou být nějakým způsobem atraktivní i nabídky, kdy vás za 1 NS vyplatí 56 koruny, slovy PADESÁTI ŠESTI KORUNY. (To je nejnižší možná částka po odečtení provize systému, předpokládám, že jinak by šli zadavatelé ještě níž, eh.)

Co už absolutně nedokážu pochopit, je, že o tyto směšné nabídky se v přidruženém chatu (do kterého ale psát nemusíte) pořádají doslova hony. "Prosím, prosím, vyberte si mě, jsem lepší!" říkají jejich pisatelé mezi řádky. "Jmenuji se Františka Nováková, mám za sebou bohaté zkušenosti z lifestylových magazínů a velice ráda Vám vypracuji profesionální, originální, čtivý a bezchybný článek na Vámi požadované téma. Nebojte se mě kontaktovat. S pozdravem a přáním pěkného dne Františka Nováková." Broooo... Tohle není nabídka prestižního postu v investorské firmě se služebním autem a s měsíční výplatou přesahující 100 litrů. Ty tu nadbíháš u poptávky, která tě přijde na 56 korun a vybereš si ji patrně (a při kopě štěstí) až někdy za dva roky, protože minimální hodnota výplatného je 1000 korun. 

KAM JSEM SE TO DOSTALA!?

Jinde zase autor škemral, zda by nemohl na vypracování dostat víc času, protože 5 NS propracovaného odborného článku za 3 hodiny opravdu nezvládne (YOU DON'T SAY), že to klidně vezme i za míň než 56 korun.

PROČ???????????

Kdyby to tu aspoň fungovalo na nevyřčené dohodě - okej, dáme vám za text ušmudlanou padesátku a nebudeme se zlobit, když ušmudlaný a průměrný text taky dostaneme, ale kdepak. Další věc, nad kterou mi zůstával rozum stát, byla arogance a nesmyslné požadavky některých zadavatelů. Je logické, že poptávající chce pravopisně zvládnutý text, který dává hlavu a patu a je originální, ale za PADESÁT ŠEST KORUN ZA NS? Když chcete udělat kvalitní text, je třeba si udělat rešerši, zjistit informace z více zdrojů (protože ani ten nejlepší copywriter světa PŘEKVAPIVĚ neví všechno, milí pánové, nebo dámy - server z nepochopitelných důvodů zakrývá adresy zadavatelů, zato profily autorů jsou naprosto transparentní, další velké mínus tohoto webu), pak přichází samotný proces psaní a skládání, teď ještě musíte splnit 50 požadavků, které si klient přeje (nadpisy, zvýraznění textu, odstavce, SEO, tady tuhle, tady tohle, bla bla bla)... To můžou být dobré dvě až tři hodiny práce, klidně i víc. Takže znovu opakuji: PADESÁT ŠEST KORUN. Sorry jako, ale horší kapitalistické vykořisťování nezažili snad ani česači v Hroznech hněvu.

Někdo na tyhle podmínky každopádně přistupuje a já věřím, že i takové články nemusí být úplně mizerné, a právě proto by zadavatelé měli těmhle lidem líbat ruce. Čtěte to někdo? Líbat ruce a na kolenou se jim klanět! Ne jim v inzerátu vyhrožovat, že mají premium nástroj na odhalování plagiátorství, který jde hlouběji než free verze, takže bacha na to, pisálku! Ne, jim vzkazovat něco ve stylu, že pokud se v daném tématu nevyznáte, ani se neobtěžujte mi psát, jasný? Na takové amatéry nemám čas, nazdar! Co to, sakra, je, že se svým budoucím poskytovatelem služby předem jednám jako s tím největším dělnickým póvlem? ZA PADESÁT ŠEST KORUN! A já myslela, že kultura pisálků a nadřazených klientů se pěstuje jenom na webtrhu...

Já chápu, že musí být únavné, když už jednáte s dvacátým copywriterem v řadě, který s vámi dostatečně nekomunikuje, neodevzdává práci včas, v textu má plno hrubek, kopíruje z Wikipedie, ale... HERE WE GO AGAIN! Dostáváme se k samému zárodku problému - a co čekáte za takovou cenu? Co, proboha, čekáte? Neberte mé prohlášení teď nijak povýšeně, ale já sama se považuji za spolehlivého člověka, který dodá, co slíbil, a řekla bych, že odvádím vcelku kvalitní a profesionální práci. Aspoň to o mně vždy říkali mí nadřízení. A aby to neznělo tak samolibě, samozřejmě znám spoustu autorů, kteří jsou ještě daleko lepší než já. Nikdo z nich včetně mě by na takovou nabídku v životě nekývl! Chápete, co se tím snažím říct? Chápete, v čem je zakopaný pes? Pohybovat se mezi neprofesionály (ano, slyšíš dobře, Františko Nováková, NEPROFESIONÁLY) možná připomíná ruskou ruletu, ale vy sami jste přistoupili na tato pravidla hry.

Jak ale říkám, i lidé, kteří se takhle nízko cení, můžou napsat dobrý článek. A třeba těm zadavatelům vlastně stačí i (pod)průměrné články, nevím. Znovu ale opakuji - k těm, co to zvládnou a za tu cenu vám to udělají, se chovejte s kurevskou úctou. A u lidí, kteří vám za mizerné peníze dodávají mizerné texty, se nedivte a taky si odpusťte ten povýšený tón. Dostáváte jenom to, co vám přísluší.

Jak píšu v počátečním disclaimeru, stránka není sama o sobě špatná, ale změnila bych minimálně dvě věci: 

1. zvýšit cenové minimum na 150 korun, nejlépe 200. I to je samozřejmě málo, ale v poměru na dosavadní taxu webu jsou to 3-4 články

2. nastavit transparentní email, nejlépe celé jméno poptávajícího. Proč tento člověk může znát mě, a já jeho před možným uzavřením spolupráce ne? Jen ať jde krásně vidět, kdo je člověk, který chce za 56 korun splnit milion speciálních požadavků a už dopředu počítá, že jste pisatelský póvl, proto si na vás pěkně posvítí, jasný?

Pokud tohle čte další psavec, kterému podobné chování připadá taky ostudné, ale stejně si podobně podceněný text občas napíše, je mi líto, ale jste součástí problému. Pokud se bude brát, proč by se nemělo dávat? Jste důvod, proč je tento kreativní sektor podceněný a nebere se často vážně. Pokud psát umíte, proč byste chtěli psát za takové částky? V jiném případě se na to asi vyserte.

PS: Jako správný investigavec jsem tento článek chtěla doplnit o svou empirickou zkušenost (samozřejmě aspoň za stovku, viď), ale jsem jenom slabý člověk a účet jsem si po pár dnech zase smazala. Na jednu nabídku (týkající se oboru, kterému rozumím profesionálně) jsem drze reagovala stylem, že napíšu, ale za víc. Doufám, že zadavatel ty dvě stovky navíc (nebo kolik jsem to tehdy navrhla) už rozdýchal. 

BONUS: A když jsme už v tématu, tady je nějaké zábavné čtení pro nudné odpoledne, od pána, kterému prý něco uniká. Připravte si k tomu popcorn, děcka, a nemáte zač.

#114: Divné věci, které dělám během čtení a psaní

Čtu nahlas přímou řeč jedné postavy

Tohle jsem dělávala jako mladší. Vybrala jsem si jednu postavu, nejčastěji hlavního hrdinu nebo hrdinku, a nahlas jsem četla všechny jejich přímé řeči. Když mě pro takovou úchylku později už neomlouval věk, dělala jsem to aspoň šeptem. Mám bohužel pocit, že jsem to praktikovala třeba ještě u Yossariana z Hlavy XXII. Kterou jsem četla někdy v devatenácti... Ale dnes už jsem normální a nedělám to, fakt.

Postavy v mé hlavě vypadají jako lidé, které znám

Další věc, která patří do mé minulosti (v posledních letech beletrii už ani tolik nečtu). Když jsem byla mladší, často jsem nezačala číst, dokud jsem si neurčila podobu minimálně hlavní mužské postavy (páč ta ženská jsem byla samozřejmě já). Netřeba asi dodávat, že hlavní hrdina vždycky vypadal jako kluk, který se mi zrovna líbil, nebo jako můj nejnovější hudební či herecký idol. Strašně ráda bych vám teď uvedla konkrétní příklad. Třeba takovej Heatcliff z Větrné hůrky, z toho jsem byla totálně hotová. Ale jak si pamatuju různé blbosti, tohle už nevím. Vím, že Gabra (Gabra a Málinka) vypadala jako moje kamarádka Gabriela, která měla taky černé vlasy a vlastně to byla úplná Gabra i povahově (a já její přesný opak - Málinka). Členové Tajné sedmy a Správné pětky vypadali jako moji kamarádi a další děcka ze školy (a já byla Pamela, Anna a Diana). Občas to byl docela záhul, třeba během čtení zmiňované Hlavy XXII; víte, kolik práce mi dalo najít tolik herců a ještě si pamatovat kdo je kdo? Také dnes mi během čtení vyskočí v hlavě nějaká představa (asi jako všem), ale většinou to už není nikdo konkrétní. Btw podobně to mám i u psaní, ale teď si uvědomuju, že zatímco můj poslední (stále nevydaný román) byl celý hvězdně obsazený - nechyběl Vincent Cassel, David Harbour, Štěpán Benoni,... plus pár lidí ze života -  u posledních povídek jsem to taky už moc neřešila. Divné... 

Příběh si dosazuju do známého prostředí

A tohle myslím dělá taky většina čtenářů. Jako malá jsem vyčetla celou dívčí sekci naší vesnické knihovny a kdybyste mi tehdy ukázali na jakýkoliv titul, hned bych si i po delší době vybavila, kde se odehrával. Románky jsem ve své hlavě nejčastěji situovala do domu našeho bratrance a bytu kamaráda, příběhy ze starších dob (třeba od Jane Austenové nebo Větrná hůrka) se odehrávaly v domě naší pratety. A Gabra a Málinka, tak ty si pamatuju nejdetailněji, protože to bylo přesně tam, kde jsem je začala i číst - v domě naší babičky.

Googlím si basic výrazy

A jak jsem zjistila před nedávnem na Tumblr, nedělám to jenom já. Nejčastěji se mi to stává, když píšu zprávu, na které mi docela záleží. Napíšu vžitý výraz nebo úplně obyčejné slovo, najednou se zarazím a přemýšlím, jestli se to fakt používá. V hlavě mám temno a musím si to jít vygooglit. Podle mě je tohle reálná vada a má to i nějaký odborný termín. Podobný WTF moment se mi mimochodem stává při čtení mých článků. Občas narazím na nějakou větu nebo slovo a nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu napsala já.

Nevím, jak správně skloňovat

Často mám zatmění, i co se týče skloňování a dalších (ne)chytáků. A co je paradoxní - přijde mi, že čím víc toho mám napsáno, tím víc váhám. Dřív byla pro mě většina věcí automatických a nijak dlouze jsem se nad jejich psaním nepozastavovala. Dnes si googlím i úplné kraviny a v zásobě mám několik evergreenů, které si zaboha nemůžu zapamatovat. Kolikrát jsem si už třeba googlila, jestli se za tečkou v závorce (třeba u zkratky) píše další tečka. A i když si teď myslím, že píše, stejně bych si to pro klid v duši musela zase vygooglit, kdyby to bylo součástí nějakého článku. (A o mé Achillově patě "vymítat/vymýtat/vymýtit" - pro jistotu uvádím všechny varianty, haha - se bavit ani nebudeme. Jsem přeborník na than/then, ale tohle je mimo mou mozkovou kapacitu.)

Nepíšu knihy, ale filmy

O propojenosti mého psaní s hudbou jsem se podrobněji zmiňovala tady. S hudbou souvisí i skutečnost, že knižní příběh si představuju spíš jako sled filmových scén, čemuž podřizuju skladbu děje. V podstatě si ten svůj literární příběh filmově stříhám. Kdybych dostudovala filmový obor, možná bych to dokázala vysvětlit líp, sorry. 

Vím, jakou větu napíšu poslední

Už se mi to přihodilo dvakrát, takže to sem asi taky můžu zařadit. Aniž bych znala pořádně děj (nebo dokonce měla vymyšlený titul), v hlavě jsem už měla dokonalou poslední větu, která to všechno měla uzavřít. Poslední věta povídky, kterou jsem posílala do soutěže Knihy Dobrovský, dala taky název celému příběhu. Co dodat - aspoň něco mi jde.

Co zvláštního děláte během psaní a čtení vy?

#113: Miluju (ne)povinnou četbu

Povinná četba je pro mě neznámý pojem. Učitelé na základce i na střední nás do četby čehokoliv  nenutili a možná i to je důvod, proč jsem si k těmto knihám našla cestu sama a klasická díla dodnes tvoří většinu toho, co čtu (vedle odborných knih a literatury faktu). Následující text proto nebude ve stylu, jaká je povinná četba opruz a co všechno se přeceňuje, jako spíš odhalení, že knížky ze školních osnov jsou vlastně fajn. Aby článek nebyl nekonečný, vybrala jsem si pouze věci, o kterých jsem se učili na střední.  

Dante Alighieri: Božská Komedie

Četla jsem na brigádě jednoho hnusného jarního dne, kdy pršelo, foukal studený vítr a okna od stánku strašidelně vrzala. Super atmosféra na procházku devíti kruhy pekla. Jakože to je ironie - byl to děs. Mám dojem, že jsem nedočetla.

 

François Villon: Závěť

Villona jsem si strašně moc chtěla přečíst, když nám o něm učitelka vyprávěla, ale v závěru jsem z toho nebyla nijak odvařená.

Wiliam Shakespeare

Taková ta klasika no... Prý. Já bych se bez četba Shakespeara asi v klidu obešla. Nejvíc se mi líbil Sen noci svatojánské. 

Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce

Chtěla jsem přečíst k maturitě, ale po dvou stránkách jsem knížku odložila. Vrátila jsem se k tomu až někdy po třech letech a objevila majstrštyk. Čtení je to sice náročné, ale Komenskému se podařilo skvěle vystihnout marné lidské snažení. Po všech stránkách je to brilantní satira a myslím, že Komenský si tehdy ani neuvědomoval, jak moc vtipný je. Stejně se nemůžu ubránit pocitu, že je to vlastně jedna z největších depek, které jsem kdy četla. Když totiž Poutník nenalezne klid ani po smrti... Celkem úděsná představa, že člověk celý život trpí, a ani smrtí se nedočká vykoupení. Druhou část "Ráj srdce" jsem jako nevěřící člověk už nedočetla. I ona má však v sobě jednu pravdu, a nemusí být nutně křesťanská - klid a štěstí člověk nakonec najde jenom v sobě samém.

Francois Voltaire: Candide neboli optimismus

Upřímně? Nemám ani páru, o čem to bylo! Podle jedné hvězdičky na Databázi knih se mi to ale asi moc nelíbilo. Slušně řečeno.

Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera

Emocionální utrpení mi jako správnému melancholikovi není cizí, ale k mému zklamání mě Goethova knížka, která prý kdysi stála za zvýšeným počtem sebevražd mladých mužů, nijak nenadchla. Snad jsem ji četla ve špatné době a dnes by se mi líbila víc. Zjišťovat to ale asi nebudu.

Friedrich Schiller: Loupežníci

Dobrý. Téma loupežníků mi je atraktivní, miluju představu divokých mužů žijících v lesích a páchajících zločin (lol). 

Victor Hugo: Bídníci

Klasika. Přečetla jsem na popud francouzské televizní série už někdy ve čtrnácti. Dnes bych to asi docenila ještě víc, ale textu bylo strašně moc, takže znovu to číst nebudu. 

Alexander Dumas st.: Tři mušketýři

Další classic shit z dětství. Do knihy jsem se začetla o jarních prázdninách u babičky, když venku padal sníh a nebylo co dělat. Byla jsem zamilovaná do D'Artagnana, který v mé mysli vypadal jako herec Joshua Jackson. Aramis, Porthos a Athos byli poté Tré Cool, Billie Joe Armstrong a Mike Dimt (členové Green Day) přesně v tomhle pořadí. Neskutečný, že tyhle kraviny si člověk vždycky pamatuje. 

Alexander Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin

"Já píši vám, co mohu více?" Ruští literáti nikdy nezklamou. 

Karel Hynek Mácha: Máj

"Byl pozdní večer první máj, večerní máj byl lásky čas." Hm. Příběh asi cool (loupežníci!), ale je to lyrika, takže... S kamarádkami jsme to v 7. třídě lehce upgradovaly a dosadily si tam jména a situace z našeho života. Shodou okolností jsme totiž prožily také velice zajímavý 1. květen... Btw on byl Mácha trochu cáklej, ne?

Karel Jaromír Erben: Kytice

KLASIKA. Miluju literární díla vycházející z českého folklóru. 

Nikolaj Vasilijevič Gogol: Mrtvé duše, Revizor

Mrtvé duše jsem si přečetla kvůli tomu, že NIN mají song "Dead Souls". No bylo to trochu o něčem jiném. :D Ale opět spokojenost. Nečetla jsem ještě blbou ruskou knížku. 

Božena Němcová: Babička

Asi třikrát jsem se na prázdninách u babičky rozhodla, že si přečtu Babičku, a NIKDY jsem nedošla dál než na druhou stranu. Asi se mi úplně nechce číst x stran o staré hospodyňce, která skáče pro nějaká pírka. Sorry, not sorry. Ne vážně - proč je to takovej kult?

Jan Neruda: Povídky malostranské, Balady a romance, Písně kosmické, Hřbitovní kvítí

Na 100 % jsem četla jen první dílo (líbilo se), těmi dalšími si už nejsem tolik jistá. Miluju ale ty názvy. Třeba "Písně kosmické", to mi přijde fakt cool. A titul Balady a romance jsem jednou okopčila pro své vlastní věci, přiznávám bez mučení.

Svatopluk Čech: Broučkiáda

MI-LU-JU! Jedna z knížek, na kterou mě nalákal výklad naší češtinářky. Pan Brouček a jeho medovinou nasáklé eskapády jsou legendární. Nejradši mám právě druhý díl. Dodnes si přesně pamatuju ta horká letní odpoledne, kdy jsem ho četla u bazénu, zatímco se ostatní koupali, a popíjela jsem u toho nějakej přeslazenej Big Shock, protože jsem tehdy zrovna brala ultra uspávací prášky na alergii. Pokud mi někdy vyjde jedna z mých hotových knížek, znalci v ní bezpečně poznají, na kterých místech se k trilogii odkazuju. Btw může mi někdo, sakra, vysvětlit, proč dosud nevznikla moderní filmová adaptace? Jakože takový krásný námět máme, podle mě by to byla úplná pecka, kdyby to dostal do ruk dobrý scenárista, ale my raději budeme točit stopadesátou rádoby komedii s Hřebíčkovou, Polívkovou a Macháčkem v hlavní roli!? To se obecně týká starších českých knížek. V zahraničí by za kvalitní literární kontent trhali ruce, čeští filmaři nad ním ohrnují nos.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot, Zločin a trest

Dostojevskij je můj oblíbenec. Člověk se těch jeho tlustých knih první děsí, ale najednou je v půli příběhu. Obě dvě knížky patří k mým úplně nejoblíbenějším. Zločin a trest mi byl navíc inspirací pro jeden z rozepsaných námětů, který v budoucnu snad zkompletuju.

Charles Dickens: David Copperfield, Oliver Twist

Četla jsem na základce. Dickense jsem jednu dobu celkem jela, ale poté, co jsem nebyla schopná dočíst Kroniku Pickwickova klubu, jsem od jeho tvorby upustila. 

Gustave Flaubert: Paní Bovaryová

Dobrý, ale asi bych to úplně nepovažovala za nějakou velkou klasiku.

Henrich Sienkiewicz: Quo Vadis?

Četla jsem kvůli něčemu..., už nevím čemu. A jo, vlastně. Maturita, haha. Sama od sebe bych si to nikdy nevypůjčila, ale překvapivě se mi to velmi líbilo. 

Alois Jirásek: F. L. Věk, Filozofská historie a další

Jirásek je můj nejoblíbenější český spisovatel. Čtete dobře. Donedávna jsem jeho knihy taky sbírala, ale v rámci úklidu jsem sbírku celkem zredukovala. Z Filozofské historie jsem byla v patnácti naprosto unesená. (Zkrátka takové typické čtivo pro pubertální dívky.) S F. L. Věkem jsem strávila tři roky a byly to krásné tři roky. Je mi líto, že Aloise Jiráska démonizovalo socialistické školství a dnes je jenom synonymem pro tu největší čtenářskou torturu. Pentalogie F. L. Věk mi opět ukázala, jak mistrným byl Jirásek vypravěčem a jaký poklad - žel dnes těžce nedoceňovaný - v něm český národ má. 

Karel Václav Rais: Výminkáři

Další můj oblíbenec. Běžného čtenáře asi moc bavit nebude, ale mě jako amatérského genealoga taková látka baví. Protože když nahlédnete do starých matričních záznamů, je to tam výminkář vedle výminkáře. 

Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye

Další z knížek, u kterých si nepamatuju děj, ale rozhodně vím, že to byla jedna z nejlepších věcí, jaké jsem kdy četla. V budoucnu si asi oživím vzpomínky.

Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud

V prokletých básnících jsem se v hodinách literatury našla a strašně jsem se těšila, až si přečtu jejich díla, ale nakonec mě to nijak zvlášť neoslovilo, bohužel.

Otakar Březina: Tajemné dálky

Hm. Tak tohle mě úplně minulo, mám ten pocit. S poezií to pořád zkouším, ale pořád je to marné.

Viktor Dyk: Milá sedmi loupežníků, Krysař

Už víte, jaký mám vztah k loupežníkům, takže... Další látka, která by měla být zfilmována. Krysař taky dobrý.

Petr Bezruč: Slezské písně

Thank you. Next.

Ernest Hemingway: Sbohem, armádo, Stařec a moře

Prosím, že nejsem jediný člověk, který si myslí, že Hemingway patří k nejpřecenovanějším autorům? Sbohem, armádo jsem si vybrala k maturitě a jako nebyla to nijak komplikovaná četba, ale už vůbec bych to nezařazovala mezi nejvýznamnější díla všech dob! Jediné, co mi z toho příběhu utkvělo v paměti, bylo to, jak tam ti dva furt jedli a pili..., což jako nevím, jestli byl úplně Hemingwayův záměr. Stařec a moře - další opruz. Sbohem a šáteček, Hemingwayi.

John Steinbeck: Hrozny hněvu, Na východ od ráje

Zato Steinbeck je Pan Spisovatel. Obě knížky jsou mé srdcovky.

Romain Rolland: Petr a Lucie

Četla jsem na maturitu. Nuda.

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Přečetla jsem cca za hodinu u bratrance během čekání na odvoz. Jakože v pohodě, ALE! Nenávidím hype, který tuhle knížku obklopuje. Podle mě se jí přikládá o dost větší význam, než ve skutečnosti má. Sorry všem, kteří to teď čtou a mají na sobě tematickou kérku nebo na svém profilu takovej ten ultra kýčovitej citát, který zde nebudu ani reprodukovat. 

Thomas Mann: Kouzelný vrch

Náročné, ale kvalitní čtivo. Začala jsem číst na popud alba kapely The Drums.

George Bernard Shaw: Pygmalion

Film s Audrey Hepburn mě bavil asi o něco víc.

Franz Kafka: Zámek

Kafku moc nechápu, čtení jeho knížek mě docela irituje, ale stejně ho miluju.

Franz Werfel: Sraz abiturientů, Ne vrah, zavražděný je vinen

OMG. Sjezd abiturientů je jedna z věcí mého neexistujícího TOP 10. Tahle útlá knížečka klame tělem, ale je to bravurně napsaná psychologická studie, zabývající se příčinou a důsledkem, zločinem a trestem. Jak jedna maličkost může naprosto zásadně ovlivnit celé vaše budoucí bytí. "A přece tato slova byla Adlerovou vinou, ba víc, byla jeho osudem, neboť uvolnila ďábla ve mně. Zní to nesmyslně, ale já to tuším a toto tušení teď vzplálo jasným plamenem, že kdyby byl Adler nevyslovil tuto jedinou větu, nestál by dnes přede mnou jako ztroskotanec." Mohla bych číst pořád dokola.♥ Také druhá kniha mě zaujala svým tématem, kolem této problematiky se točí jeden můj námět (viz Zločin a trest). Příběh byl už slabší, ale vím, že tehdy jsem měla trable s učitelem v autoškole a s některými pasážemi jsem se tak ztotožňovala, až jsem úplně normálně brečela. Sakra, asi si zase vypůjčím. Myslím, že dnes bych to docenila víc.

Vítězslav Nezval: Edison

Moje nejoblíbenější báseň. V sedmnácti jsem se pokusila o něco na způsob remaku, ale nakonec jsem to vzdala.

Karel Schulz: Kámen a bolest

Moje BIBLE. Což znamená, že knize věnuji jednou celý dlouhý článek. 

James Clavell: Král krysa

Vynikající román!

Joseph Heller: Hlava XXII

Moje druhá nejoblíbenější knížka. Učitelka nám o ní v literatuře vyprávěla stylem, že "holkám se to asi líbit moc nebude" (měli jsme ve třídě jen jednoho kluka), takže bylo jasné, že si to musím vypůjčit. Četla jsem úryvek v čítance a nepřišlo mi na tom nic nepochopitelného, naopak to bylo brutálně (černohumorně) vtipný, přesně podle mého gusta. Jednou jsem pojmenovala rybičku Yossarian, ale bohužel nedostála osudu svého jmenovce a brzy zdechla.

William Styron: Sophiina volba

Další z ultra tlustých knížek, které ovšem stojí za to přečíst. Btw co se týče oslavovaného filmu, Meryl Streep super a tak, ale jinak teda těžké zklamání. 

Albert Camus: Cizinec

Když mě zklamali prokletí básníci, našla jsem se v existencionalistech. Výsledek byl bohužel stejný... Doporučuji raději song od The Cure. 

Jean Paul Sartre: Zeď

Tohle jsem si chtěla přečíst hned od prvního momentu, kdy jsem si někdy ve třeťáku nalistovala v čítance úryvek, ale nakonec jsem četla až relativně nedávno. Hm, a taky se nedostavil předpokládaný účinek. Zeď je nicméně můj oblíbený termín, který často používám ve své tvorbě.

Allen Ginsberg: Kvílení

Četla jsem ve druháku, když jsem na jaře ležela tři týdny s chřipkou. Asi dobré, ale na mě už moc umělecké.

Jack Kerouac: Na cestě

Na cestě jsem četla poprvé na střední a mám takový dojem, že jsem to ani nedočetla. Nevím, proč jsem tomu dala druhou šanci za pár let, ale stalo se tak. A byla jsem úplně nadšená! Vtip je v tom, že si myslím, že kdybych to četla dneska, tak bych zase tolik nadšená nebyla. Jsem zkrátka názoru, že některé knihy se hodí zrovna do určitého období života, kdy vyznáváte určité postoje, a jindy už je třeba tolik nedoceníte.

Kingsley Amis: Štastný Jim

Šťastný Jim je zrovna ten případ. Další kniha, které jsem dala druhou šanci, a jak jsem se u toho podruhé nasmála! No ještě aby ne, když jsem měla za sebou čerstvou první zkušenost s akademickým prostředím. Brilantní satira.

Samuel Beckett: Čekání na Godota

Ježiš, tohle byla pi... Ale co jsem od absurdního dramatu čekala, že? Asi taky Godota.

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Vůbec nevím, o čem to bylo. Což je samo o sobě myslím všeříkající. 

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Kunderovi jsem se dlouhé roky vyhýbala (může za to asi školní kinoprojekce Žertu, lepší film pro partu náctiletých ignorantů už češtinářka opravdu nemohla vybrat...), ale on ti je, hele, dobrej! Když se musíte v čtení pořád zastavovat a číst některé pasáže víckrát, jak moc pravdivý jsou, to je myslím nejlepší hodnocení autorovy práce.

George Orwell: Farma zvířat, 1984

Sorry jako, ale považovat se za aktivního čtenáře a nemít přečteno 1984... To je prostě povinnost. Další kniha, která mi přinesla inspiraci k vlastnímu námětu.

Gerard William Golding: Pán much

Další srdcovka, kterou doporučuji. 

#112: Jak napsat hudební recenzi

Úvodem by se slušelo říct, že se rozhodně nepovažuji za žádného mistra oboru, který by měl lidem radit, jak se píšou hudební recenze. Stejně jako neexistuje zaručený návod, jak napsat knihu, tak neexistuje ani přesný postup, jak napsat recenzi. Na stranu druhou je pravda, že pár recenzí za sebou už mám, a tak jsem si řekla, že by možná nebylo na škodu zužitkovat to do nějakého článku. Tady je. 

1.) Čtěte

Pokud nejste talent od přírody, základem je mít něco přečteného (což se ale tak nějak předpokládá, protože nikdo se k hudební kritice asi nedostane z náhlého popudu). Je to stejné jako se psaním knih. Čím víc máte načteno, tím víc to máte pod kůží a píšete s větší lehkostí. Osobně nedoporučuji číst předem recenze na desky, které se chystáte psát. Ať chcete, nebo ne, jiná recenze zdeformuje váš vlastní pohled na věc. Já to nedělám i z toho důvodu, aby mi z přečteného textu něco neuvízlo v paměti a já to pak nevědomky nebrala za svoje. Po dokončení vlastní recenze zato není na škodu přečíst si cizí. Někdy budete překvapeni, že nejste jediní, kdo sdílí stejný názor. Nikdy ale recenzi nepřepisujte jen proto, že to někdo z NME vidí kompletně jinak. O tom to přece je, že k jednomu uměleckému dílu existuje mnoho přístupů.

2.) Rešeršujte

Rešerše ke knize jsou otrava a nikoho nebaví. (Mě teda rozhodně ne, a proto je ani moc nedělám, haha, ehm...) Rešerše k desce v podobě rozhovorů, cover stories či Wikipedie vám ale reálně poradí co psát, z jakého hlediska to vzít. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych je nedělala. Tedy pokud nerecenzujete Xindla X nebo třeba Marka Ztraceného, protože kde nic není... Znáte to. Já masochista však nejsem.

3.) Poslouchejte

Samozřejmě nejzásadnější věc. Není však poslouchání jako poslouchání. Desku je třeba naposlouchat. Desku je třeba si trochu prožít, protože teprve pak se vám odhalí věci a spojitosti, které během rychlého poslechu v pozadí neuslyšíte. Tím nenaznačuji, že pravá recenze vzniká jedině po stopadesátém poslechu, kdy album znáte už pozpátku. To je jen rada pro snadnější psaní, protože čím víc naposloucháno máte, tím víc víte, co psát. A o to tu jde.

4.) Ptejte se

Když nevíte, jak začít, začněte si pokládat otázky:

• Jaká je nová nahrávka v porovnání se starší tvorbou umělce?
• Pokud je to prvotina, splnila očekávání, které jste si udělali na základě singlů a EP?
• Co ve vás vzbuzuje? Jaké je její hlavní téma? Nemusí to být žádné oficiální téma řečené muzikantem, jak ji vnímáte vy? 
• Drží jako celek? Nebo je to spíš roztříštěná kolekce? 
• Funguje většina věcí? Nebo je to spíš kolekce o pár hitech a zbytek je vata?
• Má vůbec nějaké věci na první dobrou? Nebo je to přesně ten typ desky, která je skvělá jako celek a nemusí mít vůbec žádná výraznější místa?
• Jaká je ve srovnání s podobnými alby?

5.) Hrajte si slovy

Nebojte se barvitějších charakteristik a metafor. Závidím anglicky píšícím autorům, protože čeština v tomhle směru moc ohebná není. Je pravda, že když třeba recenzujete kytarovku, kde deset songů zní jak jeden, moc toho asi nevymyslíte. Kde to ale jde, tam se nebojte si s textem trochu pohrát. Hudební recenze má být především zábava, není třeba se držet suché akademické kritiky. Zkuste do recenze třeba napasovat úryvek textu nebo název desky, pokud se tam hodí. To je mimochodem můj starý trik, který mě nejednou spasil při vymýšlení nadpisu nebo závěrečného shrnutí. Ráda taky do recenzí pašuju různé popkulturní narážky.

6.) Neopakujte se

K editaci neodmyslitelně patří Ctrl+F. Nic mě nenaučilo lépe pracovat se synonymy jako právě psaní recenzí. Nepište v textu desetkrát "kapela", existují taky slova jako "skupina", "formace", "uskupení", "banda", "ansámbl", "parta" atd. atd. "Deska" může být "album", "nahrávka", "debut", "prvotina", "počin" nebo taky "řadovka". "Song" je taky "skladba", "píseň", "písnička", "nahrávka" nebo konkrétněji třeba "vypalovačka", "ukolébavka", "hitovka". Atd. Atd. Viz bod pátý. 

7.) Pište na papír

Tohle se ale netýká jen recenzí. Je pravda, že v poslední době to už moc nepraktikuju, ale dřív jsem si hrubé verze recenzí a některých článků psala skoro pokaždé na papír. Důvod je jednoduchý. Zatímco na počítači vás ruší desítky dalších podnětů, s papírem... jste zkrátka jen vy a papír. A toho bohdá nebude, abyste se nerozepsali.

8.) Překládejte si texty

KPZ pro případy, kdy fakt nevíte, jak začít, nebo prostě jenom nevíte. Takže KPZ skoro pro vždy. Song po songu si překládejte a během překládání mějte danou písničku puštěnou v pozadí. Zaprvé důkladněji pochopíte, o čem muzikant zpívá, co se vám snaží předat, zadruhé si songy naposloucháte. No a za třetí si procvičíte angličtinu, což se vždycky hodí. 

9.) Improvizujte

Když tlačí člověka deadline nebo má psát o interpretovi, o kterém vůbec nic neví a nemá zrovna čas studovat jeho obsáhlou biografii a diskografii, holt nezbývá nic jiného než improvizovat. Zkrátka většinu textu věnujte faktické stránce věci, kterou jste vycucli z Wikipedie či jiných zdrojů, a na desku samotnou se zaměřte v pár větách v závěru recenze. Tohle lze uplatnit asi spíš v kratších recenzích. (Na stranu druhou, proč by se třeba na delší recenzi Metalliky hlásil člověk, který od ní nikdy nic neslyšel, že jo.) Hm. Proč mám pocit, že to, čemu já říkám improvizace, je pro mnohé seriózní novináře ze seriózních médií regulérní recenzí...? Just saying. Don't mind me. 

10.) Trénujte

Psaní je jako sval, musíte ho procvičovat, abyste nevyšli ze cviku. Psaní recenzí není výjimkou... Což by i vysvětlovalo, proč mi to v poslední době vůbec nejde, ha! Děkuji za vaši pozornost a přeju pěkné hudební kritizování. 

#111: Nejasná zpráva o konci světa

Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového napíšu, ale... S lehkou nostalgií vzpomínám na loňské jaro. Jo, myslím přesně to, kdy začalo celé to šílenství kolem čínské chřipky. Samozřejmě, že to bylo děsivý, nikdo nevěděl, co je před námi a lehce nervózní byli i otrlí flegmatici jako já. V té době jsme ale měli něco, co dnes už nemáme a nejspíše ani nebudeme znovu mít - naději. Vizi, že bude líp, když se všichni semkneme a vydržíme. A ono to fungovalo.

Nevědomost byla tehdy silnější než můj silný odpor vůči všem nesvobodám a omezením a když Babiš poprvé vyhlásil nouzový stav, spadl mi kámen ze srdce. Opravdu. Protože něco se dělo. Takže to nemuselo skončit úplným průserem. Věřila jsem, že budeme měsíc doma a všechno se vrátí do normálu. To se dá vydržet, ne? Stejně jsem potřebovala pauzu od kalení a společenského života. Roušky mi nevadily. Vyjít s tím poprvé do ulic bylo teda celkem divný a musela jsem cca patnáct minut postávat v předsíni, než jsem se konečně odvážila (lol), ale obecně mi nevadí mít půlku ksichtu zakrytou. A než mi budete nadávat do ovcí, vygooglete si slovo dysmorfofobie. Nejsem ovce, jsem jenom magor. :)

Skutečně dnes vzpomínám s jakýmsi steskem na dobu, kdy lidi nosili roušky třeba i na procházku přírodou nebo si je polekaně začali nasazovat, když jste se vynořili pár metrů od nich. Nebyly to loutky vlády ani hysterky, jenom byli součástí nepsané dohody. Že to společně zvládneme. Šití roušek mě minulo, protože nejsem praktická žena a to nezmění žádná pandemie. :D Ale všechna ta solidarita byla pěkná no. Dneska šití roušek nikoho nezajímá a vrcholem solidarity je to, že si ji člověk nasadí do obchodu nebo MHD.

Vůbec ráda vzpomínám na březen a duben minulého roku. Nevím, jestli to bylo lockdownem, ale nebylo skoro dne, kdy bych nebyla venku. Jo, byla jsem na těch svých pochůzkách a cyklo výjezdech věčně sama, ale nevadilo mi to. Výjimečně jsem zažívala takovej ten dobrej overthinking, kdy v podstatě vedete dialog sami se sebou a přicházíte na hromadu věcí. Trochu jsem to zařekla vzhledem ke zbytku roku, ale tehdy jsem opravdu měla docela čistou mysl. A fakt jsem si myslela, že jsem některé záležitosti už překonala. Hmm... Bylo taky super nepít a nemuset řešit, co jste o víkendu zase komu řekli, napsali nebo co jste udělali. Vůbec mi tohle nechybělo. A největší radost mi udělalo, že jsem začala pravidelně cvičit, což se mě drží dodnes. Což neznamená, že jsem teď fitness bitch z IG, ha ha, žeru jako vždycky. Necvičím kvůli postavě. Cvičím, aby mi nehráblo.

Z jarní karantény mám v paměti den, kdy jsem objevila své nové oblíbené místo. Remízek s rozkvetlými stromy na okraji, s posedem, kterým prosvítaly paprsky zapadajícího slunce, s výhledem na rozvlněné moře řepky a chřibské kopce v dáli. Úplná blbost, že? Stejně na to dnes vzpomínám, jako by to byl kdovíjak magický zážitek. Z toho místa šel vidět i hrad, kam jsme se před třemi lety vypravili na 30km túru (a kde jsme o rok později málem položili život při naší pětapadesátce, ale nekažme si krásné vzpomínky). Představovala jsem si, že je to portál do minulosti. Že na tom místě je furt rok 2017 a svět je pořád tím nejskvělejším místem k žití. I když jsem to tehdy nevěděla. Občas takhle přemýšlím... Ale zpátky do roku, který můžeme stejně tak přeskočit.

Přiznám se, že i já patřila ke covid nazi. Neskutečně mě vytáčeli lidi, kteří nedokázali dva týdny sedět na prdeli a prostě museli jít zase kalit se svými nudnými kámoši nebo si dělat piknik v přeplněných Riegrových sadech. Když jsem to mohla pochopit já i další uvědomělí jedinci, proč to nedokázali pochopit oni? Že tohle bude fungovat jenom za předpokladu, když to budeme dodržovat všichni. Že čím víc se nařízení budou porušovat, tím déle budou muset platit. Plot twist. Dnes byste mě pravděpodobně našli v tom parku. A i když roušky nosím a tak, je mi asi už úplně u prdele, jestli někdo jiný ne.

Politici to posrali, nejsou schopni lidem nabídnout žádné konkrétní řešení. Na jaře jsme měli plán, jasnou vizi, naději. Všichni jsme spolupracovali, a tak není divu, že jsme za chvíli mohli být "best in covid" se zaslouženou letní svobodou. Nesvádějme to ale jenom na politiky. Snaží se vymyslet řešení pro lidi, kteří o ně už ani nestojí. To, co se děje teď, je jenom lockdown naoko. Žijeme normálně jen prostě nechodíme do škol, restaurací, posiloven atd. Všichni nadávají, že opatření jsou k ničemu, ale zapomínají na dodatek, že opatření jsou k ničemu, protože je už prostě nikdo nedodržuje. Jenže ani lidem, nám, se nelze divit. K čemu tohle všechno? Abychom byli zase best in covid, na dva měsíce otevřeli a pak si to celé martyrium dali od začátku? Říkají, že naděje je očkování, jenže ani to nám tahle vláda, EU, whoever nejsou schopni zajistit!

Jaro a první lockdown byla naprosto nová, once in a lifetime situace. Pokud jste nepatřili k těm, kterým to ovlivnilo živobytí, zdraví nebo zdraví vaší rodiny, ano, ty dva měsíce se skutečně daly užít. Byl to stav, který se už nikdy neměl opakovat. To jsme si mysleli. Ach... Když jsem četla, že by tohle (ne)žití mělo trvat minimálně dva roky nebo klidně i navždy, smála jsem se. V létě jsem se viděla na koncertě Michaela Kiwanuky a Systémech (tam v největším kotli před pódiem), letos na jaře na přesunutém koncertě Metronomy. Teď už se nevidím nikde. Vůbec nic si nemyslím. A víte, co je nejhorší? Už se ani nevzrušuju a všechno je mi jedno.

Tady je nějakej song pro ty, kteří to ještě nechtějí vzdát. Poslechněte si ho. Tohle je přesně moje jarní nálada. I gotta keep from losin' the rest of me, still worry that I wasted the best of me on you. Gotta let go of weight, can't keep what's holdin' me. Choose to watch while the world break up in front of me...

#110: 5 self-care, selflove bla bla bla rad, které si v roce 2021 už strčte do p*dele

Soustřeď se na sebe

Tahle rada nebo její napodobeniny na mě poslední dobou pořád odněkud vyskakují. Přítel se se mnou rozešel, ale já ho pořád miluju, co mám dělat? Soustřeď se na sebe. Stále se mi nedaří najít vhodného partnera. Dej si pauzu od urputného hledání a zaměř se na sebe a své koníčky. S někým se občas vídám, ale nejsem si jistá, jaké city ke mně skutečně cítí. Mám mu říct o těch svých? Nic mu neříkej a soustřeď se na sebe. Sejdi se s kamarádkou. Začni navštěvovat nový kurz. SOUSTŘEĎ SE NA SEBE. Ty vole. Chci říct. Rozhodně nemůžu mluvit za všechny, ale pokud můžu mluvit za sebe - jeden z mých největších problémů je ten, že jsem věčně sama a neustále se zaobírám svou vlastní osobou. Z představy, že bych měla trávit ještě více času sama se sebou (jakože už teď je to extrémní) a ještě víc se babrat ve svých myšlenkách, odvařená nejsem, ba mě přímo vytáčí. TY VOLE. Já nepotřebuju chodit po obchodech ani začít brát lekce francouzštiny, já potřebuju vyřešit nějakého kluka. Třeba. Chápu, že autoři těchto rad tím míní prosté - nějak se rozptyl a pořád nemysli na to, co tě trápí. Zapomínají však, že existuje spousta lidí, které mají problém právě kvůli tomu, že se soustřeďují příliš na sebe. 

První se nauč mít rád sám sebe

Další rada nad zlato. Co to vůbec znamená? Copak není naše existence dostatečným důkazem toho, že se asi trochu rádi máme? Já vím, že jsme někdy ze sebe nešťastní. Ubližujeme si špatným chováním a návyky. Ale furt žijeme. A děláme věci, kterými mezi řádky říkáme - chci se mít líp, ať už se to týká uspokojování základních potřeb nebo dodatkových věcí v podobě mezilidských vztahů nebo třeba kariéry. Není to samo o sobě svědectvím, že k sobě chováme úctu a jsme to stejně vždycky my, koho máme na prvním místě? Do prdele, všichni furt mluví o SeLfLoVe, ale co to vlastně v praxi znamená? Mám si snad denně stoupat před zrcadlo a říkat si "Miluje tě"? Eeh... Tahle rada hlavně vysílá brutální vzkaz lidem s psychickou poruchou, kteří zkrátka nikdy nebudou se sebou úplně smíření. V podstatě jim říká, že jsou úplně k ničemu a nikdo je nebude mít nikdy rád. Nebýt OK je přitom OK a láska není jenom privilegium pro nedepresivní a sluníčkové lidičky. Vždyť i ti normální nejsou věčně v pohodě. Každý má momenty, kdy se nenávidí a nikdo se nechová 24/7 stylem "Wau, tak tohle jsi úplně posral, ale stejně tě furt miluju.<3" Kouzlo naopak tkví v tom, že si dokážeme přiznat, že se třeba tak moc super nemáme a že zkrátka nejsme dokonalí. 

Žij v přítomnosti

Evergreen příruček pozitivního myšlení. Žij přítomným okamžikem. Neřeš minulost ani budoucnost. Poddej se momentální chvíli. Na nic nemysli jenom vnímej svět okolo sebe. Waaaaaau. Jsem vyléčená. Upřímně? Neexistuje věc, kterou bych chtěla dělat raději než žít přítomným okamžikem. Neřešit minulost ani budoucnost. Poddat se momentální chvíli. A nemyslet na nic, třeba jenom vnímat tu krásnou letní pohodu u vody. Jenže háček je v tom..., že to není tak úplně jednoduché? Kecám - je to příšerně těžké! Obzvláště pro lidi jako já, kterým mozek šrotuje na 150 %. Když mi řeknete, abych zavřela oči a uvolnila si mysl, o to víc bude má mysl zaneprázdněná a já nervóznější. Četla jsem o tom už hromadu knížek, zkoušela jsem meditaci, ale zatím to vypadá, že po zbytek svého života prostě přítomným okamžikem žít nebudu. Kdyby to bylo tak snadné, nemusely by o tom vznikat tisíce příruček a tihle motivační guru by k bohatství nikdy nepřišli. Čímž netvrdím, že přítomného okamžiku nelze dosáhnout. Zažíváme ho pokaždé, když se do některé činnosti naplno ponoříme nebo když se například dostaneme do stresové situace, která nám neumožňuje myslet na nic jiného. Žít přítomným okamžikem na povel mi ale spíš zavání tím, že ho rozhodně teď žít nebudu.

Buď vděčný

Tohle je už taková míň nasírací rada, protože má rozumný základ, ale taky je problematická. Hele, já třeba vím, že mi v podstatě nic nechybí, až na nějaké blbosti typu alergická rýma nestrádám po zdravotní stránce, vím, že existují miliony lidí, kteří se mají hůř než já, a dokonce se zdá, že se najde pár jedinců, kterým třeba nejsem úplně u prdele. Jen hrstka, ale lepší než nic. Teď jsem si to řekla a když se nad tím člověk zamyslí, dá mu to na chvilku pocit spokojenosti. Jenže stejně tak vím, že můj život má k dokonalosti daleko. Mám pocity beznaděje z toho, že se možná nikdy nestanu publikovaným autorem. A trápí mě, že mě zrovna tam ten člověk nechce. V běžném životě se zkrátka nezabýváte věcmi, kterých máte dostatek, ale právě tím, co vám chybí. Takže jsem vděčná? Asi jo, když se nad tím tak zamyslím. Ale furt to neodstraňuje úseky mého života, ve kterých vděk zrovna nepociťuju. Sorry, nejsem Tamara Klusová. 

Znej svou cenu a nikdy nedělej první krok

Poslední rada je zaměřená pro ženy. Jde zkrátka o to, že chcete nějakého člověka. Protože jste ale badass woman, která zná svou cenu, zásadně se nedoprošujete a nepíšete první ani nikoho nikam nezvete. Už vůbec se nějak nevyznáváte, proboha. Nechápu. Kde se v tom sezení v koutě a pasivním čekání na pana dokonalého skrývá ona sebejistota a vědomí vlastní ceny? Takhle - pokud objektu své touhy napíšete tři zprávy po sobě bez odezvy, asi to není úplně dobrý. Pokud se stále dožadujete něčí pozornosti i poté, co vám onen člověk řekl jasné NE, tak jako dělejte, jak chcete, že jo, ALE... Co je však špatného na tom, když projevíte zájem a třeba napíšete jako první? Já vím. Je to těžký. A odmítnutí bolí. To ale nemá nic co do činění se sebeúctou. Naopak bych řekla, že právě tohle značí, že si sebe vážíte, protože nečekáte na smilování boží a jdete si za svým. Genderové stereotypy si strčte někam. Pokud vás muž odmítne kvůli tomu, že jste ho nenechala splnit jeho tradiční mužskou roli lovce, a on tak ztratil zájem ještě dřív, než ho mohl mít, mám pro vás blbou zprávu - na 99,99 % by vás nechtěl ani normálně. Hele, život je krátký. A pokud jsem se za ty roky něco naučila, nikdy jsem nelitovala toho, co jsem udělala (ne, že by toho bylo moc, haha), ale toho, co jsem neudělala. O tom jednou napíšu eseje. Fucking shit!

#109: Neumím dělat zázraky

Do tohohle příspěvku se mi moc nechtělo. Nechci se tu litovat ani nechci předávat pochmurná poselství, která by si z toho někdo mohl odnést. Spisovatelská dráha má ale i svou stinnou stránku a taky o té je třeba psát. 

Jak se pravidelní čtenáři mého blogu mohli dovtípit z mého mlčení, ani letošní rok nezakončím jako publikovaný autor. Budu jím vůbec někdy? To je otázka, nad kterou v poslední době raději moc nepřemýšlím. Samozřejmě jsem nečekala, že mi knihu vydá první nakladatelství, které oslovím. Když ale už pošesté nedostanete žádnou odpověď nebo alibistickou "je nám líto, ale nehodí se do edičního plánu", trochu vám to vezme tvůrčí elán a naději. Abychom si rozuměli, nezoufám si nad tím, že česká nakladatelství nedávají začínajícím spisovatelům šanci. Chci tím říct jediné - možná neumím tak dobře psát. V zoufalosti jsem to znovu začala zkoušet i s první knihou, kterou jsem původně nechtěla za debut, ale výsledek je v podstatě stejný.

I to je důvod, proč jsem letos na NIČEM NOVÉM nepracovala. V době pandemie, kdy jsem byla doma ještě víc než obvykle, jsem nenapsala ani čárku. Jsem si vědoma, jak neskutečně plýtvám časem, ale co mám dělat? Mám pokrčit rameny a říct si: "OK, tak to holt s prvními dvěma knížkami nevyšlo, ale to je přece normální, že nikdo není ve svých prvních románových pokusech Stephen King. Aspoň jsem se rozepsala, autorsky se posunula a knížka nr. 3 bude zase o level výš." Nejde tu o to, že bych měla strávit tři měsíce nad psaním nové věci a další tři měsíce nad revizí; vím, že pro normální autory je jeden rok = jedna kniha rutina, ale já to se svou mentální výbavou, čítající chabou pozornost, mizernou produktivitu a neschopnost oddělovat svůj osobní život od tvůrčí činnosti, zkrátka nedokážu. V případě knihy se u mě bavíme o dalších dvou až třech letech práce. Minimálně. Kvůli čemu? Abych strávila další dva roky tím, že budu jednou za tři měsíce, někdy ani to ne, dostávat odmítavé odpovědi? A co pak? Zase jenom pokrčím rameny a strávím další půlku života na mission impossible číslo nekonečno? Protože vám něco řeknu - já to už prostě nevím.

Nevím, jestli umím psát a můj příběh je publikovatelný. Ano, u knížky 1 i 2 jsem si to myslela. Nikdy nebudu patřit k sebevědomým tvůrcům, kteří si myslí, že napsali nejlepší věc ever, ale i já si v závěru myslím, že mé dílo je schopné publikace a lidem se může líbit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bych ho nenabízela dál, to je logické. Protože se ale zatím nenašlo nakladatelství, které by se mnou tuto myšlenkovou rovinu sdílelo, přestávám si být jistá, na kolik je tento můj názor relevantní. Chápete? Už nevím, na kolik si můžu v tomhle věřit. 

Řeknu vám výstižný příklad z nedávné minulosti. Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knih Dobrovský a stalo se mi něco výjimečného. Napsala jsem povídku, za kterou jsem si stála na 150 %. To říká člověk, který o svém díle věčně pochybuje. Nepamatuju, že by se mi kdy psalo tak lehce. Byl to úplně vesmírny shit, jestli mě chápete. Položila jsem otázku, dostala jsem odpověď. Všechno to do sebe zapadalo, jako dobře namazaný stroj. Většinu povídky jsem napsala 48 hodin před deadlinem a byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Na výhru mohli být větší aspiranti než já, ale že bych se nedostala ani do rozšířeného výběru dvaceti pěti nejlepších? Come on! A to teď opravdu nechci znít nějak namyšleně. Přesto - přesně tohle se stalo. A pokud ze sebe vydáte to nejlepší, čeho jste v určitý moment schopni, ale stejně to skončí bez povšimnutí... Třeba to tak dobré nebylo? Nalijme si čistého vína. Jenže já to zase nepoznala. Já si opravdu myslela, že je to dobrý. Pokud nedokážu skórovat ani s výtvorem, o kterém jsem natolik přesvědčená... Neumím dělat zázraky. 

🔺

PS: Tímto textem nechci naznačit, že to snad vzdávám. Budu to zkoušet dát, i když momentálně nemám ani šajnu kde. Jako úplně poslední je tu možnost samonákladu, ale opět: Má cenu jako neznámý autor bez větší propagace a fanouškovské základny vydávat něco, v čem ani skuteční odborníci nevidí potenciál? Z vydávání knížek možná nikdy nezbohatnu, ale prodělávat na tom už vůbec nechci.

#108: Jak jsem zažila tu nejděsivější spánkovou paralýzu

Ilustrace: Alex Konstad 

"Spánková paralýza je stav mezi spánkem a bděním, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí, a zejména dosud nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit téměř úplného ochrnutí příčně pruhovaného (kosterního) svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky. (...) Ke spánkové paralýze může přispět i nadměrná konzumace alkoholu či drog, také porušení spánkové hygieny. (...)  Tento stav, doprovázený často – ač to není pravidlem – různými halucinacemi a pocitem intenzivního strachu, se vysvětluje opožděním (asynchronicitou) funkce části mozku nazývané Varolův most, zodpovědné za paralýzu příčně pruhovaného svalstva během REM fáze spánku. Je často doprovázena hypnagogickými halucinacemi," říká nám o spánkové paralýze Wikipedie.

Poprvé jsem ji zažila v době, kdy jsem nevěděla, že něco takového existuje. Než jsem upadla do hlubokého spánku, měla jsem nepříjemný pocit, jako by mi vibrovalo tělo a neviditelná síla mě stahovala někam dozadu. Myslím, že ho doprovázely i sluchové a vizuální halucinace. Trvalo to jen sekundu, dvě, ale i tak to bylo pořádně děsivé. To mi bylo šestnáct.

V budoucnu jsem tento stav čas od času znovu zažívala. Kdybych to měla zprůměrovat - cca dvakrát do roka? Někdy to bylo dost strašidelné, jindy jsem se tomu poddala a v podstatě zkoušela, kam se v tomhle stavu můžu mentálně dostat; přirovnala bych to k lucidnímu snění, i když to není přímo snění. Ani později mi ale nedocházelo, že právě tohle je ona obávaná spánková paralýza, o které veřejně mluvila například Billie Eilish (viz její klip k songu "Bury A Friend").

Měla jsem za to, že se projevuje hlavně neschopností hýbat se, což je symptom, který zrovna já nijak zvlášť nevnímám. V šestnácti jsem si dokonce myslela, že to může být astrální cestování, LOL.

Nejděsivější zážitek spojený se spánkovou paralýzou jsem zažila loni v dubnu. Ovlivnily ho tři věci: a) měla jsem brutální kocovinu, b) před spánkem jsem si dala kozlík, to vysvětlím níž, c) nebyla jsem - eufemisticky řečeno - v úplně nejlepší duševní kondici. Nyní se dostáváme k problematičtější fázi, popsat to. I když jsem šla spát celkem brzy, nemohla jsem toho večera usnout a pořád jsem se jen převalovala. Pak přišlo staré známé vibrování doprovázené halucinacemi. Co jsem viděla a slyšela? Já nevím. Nejde to popsat. Jako by se mi v hlavě zhmotnila ta největší hrůza světa. Nebylo to nic skutečného, jenom pocit. Jediné, co jsem mohla rozeznat, byly sirény. Nebo něco na ten způsob. A šílený tlak v očích, jako by mi měly prasknout. V milisekundě jsem si pomyslela: "Panebože, já se fakt už úplně zbláznila." To jediné si z toho jasně pamatuju. Dostaly mě tyhle obrázky. Nevyjadřují přesně to, co jsem zažila, ale přesně tohle jsem zažila, jestli mě chápete. To byl ale teprve začátek noci hrůzy.

Za chvíli jsem upadla do mělkého spánku a prožila jsem to zase. Stejně mě to fascinuje. Okej, řekněme, že halucinace se dají pochopit, prostě nejste úplně vzhůru ani nespíte a váš mozek to nepobírá. Proč se ale přede mnou nevyjeví rapper G-Eazy nebo nemám haluz, že jsem třeba někde u moře? Proč mi mozek nabídne zrovna to nejhorší, co mi nabídnout může? Jedná se navíc o tak realistický přelud... Viděli jste Stranger Things? Spánková paralýza s halucinacemi je Upside Down. Jako by se před vámi na krátký mžik otevřel svět za oponou, který během dne a za normálního stavu nevidíte. Ale on tam někde pořád je. Přesně takový mám z toho pocit.

Znovu jsem se pokusila usnout a pro změnu jsem zažívala stav, který někdy mívám, když nemůžu usnout nebo si jdu lehnout během dne. Lehce spíte, ale zároveň máte pocit, že jste pořád při smyslech a "vnímáte" prostor kolem sebe, ačkoliv technicky vzato už nejste bdělí. Do toho jsem slyšela, jak někdo venku seče trávu, na čemž by nebylo nic divného..., kdyby nebylo zavřené okno a nebyla noc. Vysvobodilo mě zvonění na kostele v šest ráno. Úlevně jsem si oddechla, že je noc hrůzy za mnou, a přestože v šest hodin normálně nevstávám, samou radostí jsem málem vyskočila z postele. Problémem bylo..., ŽE KDYŽ JSEM SE PLNĚ PROBUDILA, NA KOSTELE NIKDO NEZVONIL, BYLA ČERNOČERNÁ TMA A PO ZKONTROLOVÁNÍ MOBILU JSEM ZJISTILA, ŽE JE ASI DVACET MINUT PO PŮLNOCI!

V tom momentě mi ruply nervy. Nepovažuju se za žádného strašpytle, tma mi normálně nevadí, ale tohle bylo už dost i na mě. Rozsvítila jsem světlo a odmítala pokračovat v spánku. A udělala jsem suprovou věc: Vzala jsem si mobil a začala si googlit ještě hrozivější zkušenosti se spánkovými abnormalitami! Doporučuju. Asi tak za hodinu, hodinu a půl jsem si řekla, že to teda zase zkusím. V životě jsem snad neměla větší strach usnout. A i když se to za nějaký výživný spánek považovat rozhodně nedalo (zase se mi zdálo, že nemůžu usnout), naštěstí se to už obešlo bez velkých fantasmagorií. Hrůza nočního dobrodružství se (ne)překvapivě vytratila v denním světle a když pak nadešla noc, zvládla jsem ji bez větších obtíží a strachu. V takové podobě jsem spánkovou paralýzu od té doby nezažila. (A DOUFÁM, ŽE ANI NIKDY NEZAŽIJU.) Z nebe totiž opravdu nespadla a v mém případě se asi stačí vyhýbat kombinaci tří rizikových faktorů.

Teď ještě k tomu kozlíku (potažmo dalším bylinám na spaní), který jsem začala brát loni. Když jsem tehdy už několikátou noc po sobě měla zvláštní sny, vzala jsem si na pomoc Google. A ten mi potvrdil, že se to opravdu může stát: "Kořen kozlíku lékařského navíc inklinuje k navození lucidního snění, z důvodu podpory hlubšího spánku. Kozlík lékařský navíc pomáhá si vzpomenout na své sny. Většina lidí sní, ale většina si své sny nepamatuje. Kozlík pomůže ovládat své sny a navíc si je i zapamatovat. Mějte však na paměti, že kořen Kozlíku zesílí jakékoliv noční dobrodružství, ať už je to hezký sen, nebo noční můra." (zdroj)

Co si představit pod pojmem zvláštní sen? To je opět těžké vysvětlovat, protože sny vnímáme každý jinak. Nebyly to vyloženě noční můry. Svým způsobem to občas bylo parádní. Představte si, že běžný sen je takový film od Filipa Renče, zatímco sen pod kozlíkem může být obří hollywoodská výprava pod taktovkou Jamese Camerona. Někdy ty sny byly natolik intenzivní, že jsem se běžně nad ránem nebo uprostřed noci probouzela. Takže brání kozlíku na dobrý spánek (já ho teda primárně brala na uklidnění, se spaním problém nemám) bylo kontraproduktivní! :D Spánková paralýza byla už jenom třešinkou na dortu a rozhodla jsem se, že po dokončení balení si další nekoupím. (...) Proto jsem si před nějakou dobou koupila Kozlík plus s vitamíny B!

V začátku psaní tohoto článku jsem měla další cameronské sny. Za všechny vám řeknu ten nejintenzivnější. Jeho ústřední dějovou linkou byli zombíci, kteří mě a partu lidí pronásledovali. Jasně, byla to noční můra. Ale bylo to úžasné. Bylo tam úplně všechno. Moje milovaná vesnice mé babičky. Její barák. Nebe plné hvězd, na kterém jsem šli pozorovat Neowise. Nějaký luxusní barák. Zdá se mi, že jsem něco dobrého jedla. A byl tam jeden super kluk (někdo známý, ale fakt už nevím kdo). A jasně, taky tam byli ti zombíci, ale bylo to SKVĚLÉ! Když jsme to s nimi už prohrávali, klasicky jsem otevřela oči. (Nikdy ve snech neumírám, mám silný reflex těsně předtím se probudit.) Jenže ono mě to hned stáhlo zpátky. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Tak jsem zase otevřela oči. A pak zase. Takže jsem se nakonec silou vůle uprostřed noci musela kompletně probudit. Takových epizod jsem měla víc, každopádně teď mám už celkem klidné spaní. Takže buď si mé tělo na bylinu zvyklo. Anebo ony bláznivé stavy ovlivnil nějaký stres, i když o žádném nevím. (Je taky pravda, že Kozlík plus má jenom 200 mg léčivé látky, kdežto loni jsem brala tohle s 500 mg asi po dvou tabletách denně. Tip pro odvážlivce.)

Tolik k problematice. V budoucnu se k tématu snění či spánku určitě ještě vrátím. Máte se spánkovou paralýzou či bylinami na spaní podobnou zkušenost? V komentářích se určitě svěřte.Všem, kteří se dostali až na konec článku, přeju dobrou noc! :)

(btw tenhle článek dopisuju po deváté večer, a zase slyším, jak někdo seká trávu. TAK ALE UŽ...)

#107: "Kdo má zájem, tak se ozve." Vážně?

Je online, ale nenapíše ti. Nezeptá se, jak ti je. Co je u tebe nového. V podstatě nikdy. Tvůj idol. Kamarád. Příbuzný. Nebo klidně i přítel, se kterým se moc často nevídáš.

"Kdo má zájem, tak se ozve. Tečka," říkají nám všichni vztahoví guru a životem protřelí přátelé. Přečtěte si tu větu ještě jednou. A pak mi upřímně odpovězte na otázku: "A vy se ozýváte?"

Možná ano. Potom jsou obavy či jistá úvaha na místě. Možná jste ale jako já. A já bych se vsadila, že většina z vás je spíš jako já.

Jsem přesně ten typ člověka, který se vás nikdy nezeptá, jak se vám vede. Nevpadne vám random do chatu, jen aby psaním s vámi zabil dlouhou chvíli. A před napsáním nevinného dotazu objektu, který se mu líbí, se musí buď hodně opít, nebo má menší nervové zhroucení. Větší.

Znamená to snad, že mi na mých kamarádech a známých nezáleží? Ne. Copak mě vůbec nezajímá, jak se jim daří? Zajímá. Otravuje mě si s nimi psát? Neotravuje. Ale zkrátka to nedělám. Virtuální small talk není moje oblíbená disciplína. A někdy mi v tom zase brání stud. Nebo je to druh ješitné sebeúcty, kdy se nechci před druhým nebo zkrátka jen sama před sebou ponížit? Chci říct, všichni mají své životy a problémy a nikdo nečeká, až mu vpadnu do chatu a projevím o něho zájem. Pravidlo číslo jedna zní: Hlavně nikoho neotravuj. Tak to nedělám.

Ha! Není to ironické? Protože stejně jsem to nakonec zase já, kdo se trápí, že někdo nepíše jemu a podle populární poučky nahoře si odvozuje, že spoustu lidí vlastně vůbec nezajímá. Jenže... to samé si přece můžou říkat taky oni o mně.

Jak nás vůbec může štvát, že na nás ostatní kašlou, když na ně v podstatě kašleme i my? Proč by se měli věčně angažovat, když my se neangažujeme nikdy? Třeba to nemyslíme zle, ale pokud sami nejsme nejlepšími pisateli nebo nám v napsání druhému brání strach, proč se tolik divíme nad stejným chováním u druhého? Jsme snad nějak zvláštní a nikdo jiný nemůže být jako my? Ne, celý svět se netočí okolo nás a druzí o nás nemusí projevovat neustálý zájem, zatímco my se nijak nesnažíme.

A není to vlastně i trochu smutné? Jakou váhu dnes dáváme zprávám z chatu? Že náklonnost druhého člověka měříme podle frekvence jeho psaní? Na mém příkladě, který rozhodně není nijak ojedinělý, jde přitom krásně vidět, že mě můžete zajímat úplně nejvíc na světě, ale stejně vám nenapíšu. (...) Čímž zase nechci říct, že skutečnost, že vám někdo nepíše, nemůže znamenat i prosté, totiž že jste mu skutečně u prdele; i já samozřejmě některým lidem nepíšu zkrátka jen proto, že o žádné dopisování s nimi nestojím, sorry, jestli si teď někdo dělal naděje. (A vím, že 98 % lidí, kteří mě znají, ani neví, že mám tenhle blog, haha.) Nemůžeme ale všechny házet do jednoho pytle.

K tomuhle textu mě vlastně inspiroval tumblr příspěvek, který tuhle problematiku staví do kontextu karantény.

Líbí se mi jedna z reakcí: "Pokud si děláte takové starosti, že vám někdo nepíše, možná byste mu VY měli napsat a zeptat se, jestli je ON v pohodě. Je rok 2020. Nemáme čas na tyhle stupidní dětské hry!" A tím bych tento článek asi ukončila.

🔺