#3: Deník

Nelžu, když říkám, že deník mi několikrát zachránil život. Psaní deníku by měli předepisovat všichni ti diplomovaní psychiatři namísto stovky zázračných pilulek. S kopou vedlejších účinků jen tak mimochodem. Nic člověku nepomůže víc než svěřit se o svých problémech deníku. Ale proč na blogu o spisovatelství zmiňuji právě deník. Nevím jak vy, ale já mám pocit, že není pravého spisovatele bez psaní deníku. Nedokážu si to představit. Deník je navíc úžasné alibi. Zachmuřeně si čtete Kingovy rady o psaní a přemýšlíte, že jste asi pražádný spisovatel, když netrénujete v takové frekvenci, v jaké radil mistr? Ale vždyť si píšete deník! Máte deprese z toho, že nejste schopni dopsat žádnou knížku, a i kdyby se vám to podařilo, stejně nejspíš bude veřejnou kritikou shledána za mizernou? Ale vždyť si už x let píšete deník! I v případě že byste neměli po zbytek svého života napsat ani řádku, vaše největší dílo je už dávno sepsáno. Leží vám hned tamhle v zásuvce. A to je teprve opus magnum.

Aspoň já to tak beru. Letos jsem oslavila jubilejních deset let. A není rozhodně na místě mluvit v jednotném čísle, u mě jsou to deníky. I s tím aktuálním jich mám celkem pět. Pět velkých sešitů s tvrdými deskami. Cha. Já už mám odepsáno. Já už můžu dát nohy na stůl a v životě nesáhnout po peru. (Pochopitelně nic takového neudělám, ale kdybych přece jenom "nebyla schopna dopsat žádnou knížku, a...," víte jak.) Nezačala jsem ho psát proto, abych ho jednou vydala. Deníková literatura je mezi spisovateli jistě hodně populární, píše to za vás ostatně sám život a čtenáři pravdu asi milují, ale já si něco takového dokážu představit až po své smrti. Anebo v osmdesáti. Do té doby nejsem masochista a sebevrah a píšu především svému imaginárnímu publiku. A můžu být, sakra, upřímná. Upřímnější než mi to dovolí kterýkoliv virtuální blogísek.

Papíru můžete svěřit spoustu. Je to jediný kámoš, který vás o pátečním večeru nenechá ve štychu, když všichni ostatní se na vás vykašlali. Jediný terapeut, který vás po sdělení vašeho zpřeházeného proudu myšlenek, nepošle uklidnit na ECT. Jediný posluchač, který se nevysměje vašim přehnaným domněnkám a konspiračním teoriím, s kterými byste trumfly i leckterého iluminati freaka. Především v hlavě spisovatele to totiž pekelně vře. Když už je to k nesnesení, co uděláte? Proženete si kulku hlavou? Jistěže ne. Svěříte se odborné péči deníku, který je v pohotovosti dvacet čtyři hodin denně! Ale co to tu píšu, tyhle věci snad ví každý.

Vždy když přijde řeč na deníkové zápisky s někým cizím, dočkám se slov chvály a obdivu, že už to tak dlouho zvládám. Nevím. Už si to ani neuvědomuji. Deník je přirozenou součástí mého života a nepřipadám si nějak extra, když v jeho psaní už tolik roků vytrvávám. V začátcích jsem to prožívala samozřejmě hodně. Musela jsem si ho psát pravidelně a brala jsem to skoro jako nějaký obřad. Postupem času mi už začalo docházet, že kvantita je to nejméně podstatné. Ani dřív jsem nicméně nepsala výčet detailů, co všechno jsem toho a onoho dne zažila (zdravím bratra). Zaměřovala jsem se víc na zážitky a obecné informace. Jak jsem stárla, bylo to už víc nitro, které jsem podrobovala drobnohledu, a nebylo ojedinělé, že jsem deník otevřela i jednou za dva měsíce. Do psaní se dnes zkrátka už jenom pouštím, když mám pocit, že mám skutečně co říct. Nejsem tady kvůli deníku, deník je tady kvůli mně.

A ten vývoj je právě to nejfantastičtější. Není to jenom proměna písma, jazyka, mého celého vyjadřování. Je to vůbec proměna mě samé, celá navždy zaznamenaná. Proměna z věčně vysmáté holky, jejíž jedinou starostí bylo mít na vysvědčení samé jedničky, v dost ponurou figurku bláznivě poletující z největší euforie do nejhlubší deprese. A tak dále. Úžasné. Ten zaznamenaný vývoj. Mohla bych psát líp než samotný Steinbeck, ale tak mistrně bych ho u své fiktivní postavy nedokázala nikdy zachytit. Kdepak. Nikdy se nenajde někdo, kdo předčí umění života.

Takže, milí spoluspisovatelé, pokud jste si až do dnešního dne žádný deník nevedli, a právě přečtený článek ve vás vyvolal tuto touhu, směle do toho. Začít můžete totiž samozřejmě úplně kdykoliv. Možná si už ve vašem věku nezaznamenáte první náctiletá zamilovaní a první opití na rozlučce v deváté třídě, ale žít budete jistě ještě hodně dlouho (bohužel) a stojí za to něco z toho uchovat pro věčné časy. Navíc si tak budete tříbit své psaní a ať už vaše spisovatelská kariéra dopadne jakkoliv, nikdy nemůžete říct, že by se vám nic nepodařilo napsat. Pusťte se do psaní svého života!