#4: O těžkém údělu spisovatelském

Hotovo. Tak jsem ono kouzelné slůvko na konci minulého týdne taky vyslovila. Čeká mě ještě finální revize, ale v ní už chci dopilovat jenom takové ty kosmetické záležitosti. Po obsahové stránce mám dopsáno. A místo abych ukápla i nějakou tu slzu, že má sisyfovská práce jest dokončena, cítila jsem v sobotu, kdy jsem finišovala, spíš prázdno. Otupělost. Docela lehký vztek, že teprve končím s něčím, co už asi tak stokrát mohlo projít knihařským tiskem. Pozdě oplakávat ztracený čas... Konec je navíc teprve začátkem všeho. Začátkem hledání vhodného vydavatele, jeho oslovováním, čekáním na vyjádření, pravděpodobným přepisováním,... Všeho, co doposud neznám a přirozeně se toho proto i obávám. Kolik mě to bude stát sil a jak to všechno bude probíhat, se můžete díky mému blogu dozvídat i vy. Což je vlastně docela vtipná ironie, že mi to tak pěkně vyšlo. Blog jsem sice začínala před nedávnem, ale jelikož jsem procházela další tvůrčí krizí, netušila jsem kdy a jestli uvidím to světlo na konci tunelu. Spása přišla nakonec dřív, než jsem předpokládala, ale vlajku na znamení vítězství ještě nezvedám.

Poprvé mě k tomu také začínají navštěvovat nezvaní hosté snad každého spisovatele - pochybnosti. Přiznám se, že jsem na ně nikdy netrpěla. Ne že bych si tolik věřila. Psát sice dle mých skromných odhadů docela umím, ale mé knížky samozřejmě můžou být propadák. Taková možnost tu je, ale nikdy jsem neviděla důvod, proč si z toho dělat vrásky už předčasně. Teď už končí všechna sranda... Kdysi dávno jsem se rozhodla psaní vzít za serióznější konec a teď se to všechno stává reálným. Není to už jenom sen dvanáctileté holky, já tu (přeneseně) v rukou držím hotovou věc, za kterou si poprvé už plně stojím a chci ji pod svým jménem vydat. A já prostě nevím...

Nevím, jestli mi to někdo bude chtít vydat. Nevím, jestli ta knížka někoho osloví. Nevím. A se psaním už mám spoustu zkušeností, dokážu snad poznat, co je úplně blbé a co má nějaký potenciál. Co když ale ta knížka bude dobrá, ale stejně si jí nikdo nevšimne? Nebyla bych první, ani poslední. Géniové prý bývají doceňováni až po smrti. Nemyslím si, že bych byla génius, ale přesto... Lidi už moc nečtou. Dobrý spisovatel musí být i kus obchodníka. Musí mít ostré lokty. Musí se cpát dopředu. Nesplňuju ani jednu položku. A k čemu mi bude, když mi to támhle v recenzi označí za debut roku, když si toho lidi nevšimnou? Nezajímají mě peníze a kritická chvála, jenom tolik chci, aby se moje myšlenky přetavené v příběh dostaly k lidem. Proto jsem to psala. Pro lidi, ne pro sebe. I když... Třeba ta knížka opravdu zas tak dobrá není. Třeba mám o ní a vůbec o sobě jenom přehnané mínění. To bych už vůbec nebyla první, ani poslední. Třeba opravdu nemám světu co říct a až mi vydají debut, tak se to konečně dozvím i z úst jiných. Co budu dělat pak? Pokud je psaní tím jediným opravdovým, co ze sebe můžu nabídnout, co budu dělat, až zjistím, že všechno byl jenom jeden velký omyl!?

Poprvé v životě zkrátka začínám pociťovat nefalšovanou autorskou paniku, která je ještě notně podporována mým kozorožským perfekcionismem. A to jsem teprve na začátku... Pokud vás zajímá, jak bude celá má mise nemožná pokračovat, pod štítkem "spisovatelův deník" očekávejte občasné zápisky. Mám takový dojem, že tohle bude teprve reality SHOW!