Už několikátý den sedíte u PC či u papíru, snažíte se pokročit v rozepsaném díle, ale slova vám zkrátka nejdou z prstů? Jistě. Jednoduše vám stávkuje múza a chytla vás takzvaná tvůrčí krize. Možná ale ne...
Víte, že byste měli psát, ale děláte místo toho spoustu jiných věcí a do psaní se horko těžko nutíte? Jistě. Jednoduše jste líní a neschopní a prokrastinujete jako o život. Možná ale ne...
Třeba jsou to všechno jenom symboly daleko významnějšího problému. Třeba už někde hluboko v podvědomí tušíte, že věc, na které momentálně děláte, není dobrá a vy se ubíráte špatným směrem. Někde uvnitř máte vědomí, že ztrácíte čas na úplně špatném písečku, ale navenek si to ještě nejste schopní přiznat. Vědomě klamete sami sebe a skutečný problém maskujete pod neškodné škatulky lenost a tvůrčí krize. Na ty přece trpí všichni. A lhaní vlastní osobě je pochopitelné.
Pokud už na něčem dlouho dobu pracujete a snažíte se to dotáhnout do zdárného konce, je takřka nemožné si uvnitř běhu na dlouho trať přiznat, že jste se spletli. Že před dvěma lety se to všechno zdálo jako dobrý námět, ale ten pocit už je pryč. Že tenkrát jste to možná byli schopni dopsat, ale vlak inspirace vám ujel a dnes se nacházíte v jiném myšlenkovém prostoru, v němž byste rádi věnovali pozornost něčemu zcela jinému.
 |
| ... if you know what I mean. |
Odložit rozepsané dílko a začít opět s čistým stolem se rovná skoro sebevraždě. Je to jedno z nejhorších dilemat spisovatelova života. Přesto vám dobře radím: Udělejte to. Neklamte sami sebe. Přiznejte si, že věc, na které děláte, nemá budoucnost. Pokud vás psaní netěší a trápíte se, nemá to cenu. Před určitou dobou jste v tom možná určitý smysl viděli, ale pokud ho teď už nevidíte, odstřihněte šňůru ještě před porodem. Je to bolestivý proces, ale pokračovat v něčem bez nadšení, jenom pro pocit dokončení, je ještě bolestivější. Třeba si vyčtěte si, že jste to nebyli schopni dopsat v čase, kdy jste ještě byli ve středu proudu inspirace, ale teď už od toho upusťte a neplačte nad rozlitým mlékem. A pusťte se do něčeho nového. Už dávno jistě víte, co by to mělo být.
Vím, o čem mluvím. V patnácti jsem skoro dopsala svou první knížku. Otevřela jsem ji asi po dvou letech a byla jsem překvapená a zděšená zároveň. Překvapená, že některé pasáže nebyly vůbec špatné, zděšená, že pokud budu tohle někdy chtít vydat pod svým jménem, musím to celé přepsat. Dala jsem se tedy do přepisování. Problémem bylo, že jsem už nebyla v onom myšlenkovém prostoru svých patnácti let. Předělávat nesmysly, který se mi asi tehdy zdály cool, mi nevadilo. Moje ruce ale dělaly na něčem, a hlava byla úplně jinde. Měla jsem jiné náměty, byla jsem plná nových myšlenek. Rozumně jsem to po nějaké době vzdala a pustila jsem se do jiných příběhů. Uběhly každopádně další roky a první hotovou knížku jsem stále neměla. A v tu chvíli na mě opět vykouklo ďábelské pokušení, torzo té první knížky. Nebylo to už ani torzo. Byla jsem v ní hodně daleko. Stačilo několik málo stránek, další revize a mohla jsem mít hotovo. A to mě hodně lákalo. Vidina, že bych už konečně měla svůj velký debut. Plně jsem se tedy opět ponořila do psaní té první. Zase se to ale kdesi zadrhlo...
První jsem si nadávala do lenochů. Pak jsem svůj stav nazývala honosně tvůrčí krize. Zase jsem si lhala. Ta knížka nebyla (není) špatná. Jednou bych ji určitě chtěla vydat. Skutečně ale chci, aby zrovna tohle byl můj debut? ptala jsem se sama sebe. Chci všem dokázat, že umím psát, zrovna tímhle? Odpověď na obě otázky zněla: Ne. Jak jsem ale měla postupovat dál? Znovu začít pracovat na nové knize? Po kolikáté už!? Něco málo jsem v hlavě měla. Znamenalo to ale práci na několik dalších měsíců. Navíc to byla jenom hrubá kostra příběhu. Pár zatím bezejmenných hrdinů zahalených v mlžném oparu. Co budou prožívat? Co budou říkat? Neměla jsem nic! Musela jsem dokončit tu první knížku. A jestli nebude nejlepší? No bóže. Svět se nezboří a mně už je to jedno...
Březnového večera minulého roku jsem nakonec udělala rozhodnutí: Začala jsem psát novou věc. Skoro jsem to tehdy obrečela, ale teď už vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Z předminulého zápisku totiž můžete vědět, že mám hotovo. Poprvé v životě. A i když ani tohle nemusí být můj nejlepší debut, já si už za ním stojím, a to je nejdůležitější. Poznáváte-li se v mém případu, nebojte se udělat stejný krok. Stojí to za to. A opravdu si nikdy nelžete.
Žádné komentáře:
Okomentovat