#12: První neúspěch (ne)úspěšně za mnou

Tak už je to tady. Odpověď z vydavatelství. Překvapivě přišla poštou a ne mailem, jak jsem očekávala, ale takhle to asi chodívá. Aspoň u tohohle vydavatelství. Rozbaluji obálku a připadám si, jako by mi došlo oznámení o přijetí či nepřijetí na vysokou školu. S tím rozdílem, že ohledně výšky jsem konečný verdikt díky internetu znala ještě dávno před doručením dopisu. S tím rozdílem, že výška nebyla zase tak životně důležitá. Tohle je něco jiného. Ruce se mi třesou, srdce mi vyskakuje z hrudi a obálku trhám, abych už viděla černě na bílém ten ortel a ukončila své trápení. Rozhodnutí vidím v záplavě písmenek okamžitě.

Nemají zájem o spolupráci a vydání mého rukopisu.

Tak přece jenom... Ne že bych byla tolik překvapená. Ne že bych to i v celé té své sebejistotě neočekávala. Ale přece jenom... Opravdu mi ani letos debut asi nevyjde. A vyjde vůbec někdy? Ještě než se pustím do sebelitujících myšlenek, které se vzápětí přehoupnou až k závažným otázkám nad celou mou existencí, ještě než si poprvé začnu pořádně uvědomovat prohru a skutečnost, že asi nejsem zas tolik dobrý spisovatel, protože zatím jsem v jakémsi hypnotickém stavu popírání, pouštím se do čtení dalšího textu. Na několika řádcích jsou popsány důvody, proč můj rukopis odmítli, a já je zároveň čtu, i nečtu. Oči vidí písmena, ale mozek je už tolik nevstřebává. Pouze mi v mysli utkvívá několik poznámek k neobratnému stylu psaní a ani samotný příběh jim nepřišel na tolik atraktivní. Jednoduše řečeno, měla jsem až moc velké ambice, ale přitom jsem jenom obyčejný loser, podívejme se pravdě do očí. Tak přece jenom...

Jako topící se chytám stébla a v hlavě už přemýšlím, do jakého dalšího vydavatelství bych ukázku svého rukopisu mohla poslat. V té rychlosti mě nic nenapadá. Nemůžu to navíc poslat ve stejné podobě. Asi. Budu to muset opravit. Zase. Po kolikáté už? Myslela jsem, že už mám na chvíli dobojováno. Zase dělat na věci, ve které jsem se plácala několik měsíců předtím? Já už na to nemám... Je to jak nějaká špatná noční můra. Ostatně není to všechno jenom ona?

(...)

Po ještě dalším snu, jehož obsah si už nepamatuji, otevírám oči. Stále před sebou vidím živé scény toho předešlého. Díky bohu. Tak přece jenom to byl pouhý sen. Jenom sen. Doopravdy se mi to všechno jenom zdálo, nestalo se to. Díky bohu! A po prvotní úlevě ráno se přes den už musím jenom smát tomu paradoxu. Protože ve skutečnosti, vědomě své čekání na odpověď nijak zvláště neprožívám. Prostě se stane to, co se stát má, není proč se z toho sesypávat. Takhle to aspoň vidím z odstupu člověka, který je ještě v nadějném očekávání. Podvědomí ale neošálíte, ha! I po takovém snu si tedy nadále hraji na velkého kliďase, ale no tak! Můj sen měl pravdu. Tohle není žádná sranda a pokud dostanu zamítavou odpověď, tak teprve nebude. Na tyhle věci je třeba myslet. Nemusí to jistě znamenat, že jsem tolik špatná. Odmítání je běžná praxe a setkala se s ní i spousta známých a výborných spisovatelů. Spíš je asi podivné a ojedinělé, když člověk uspěje na první dobrou. Co si ale budeme povídat. Mé ego dostane hodně velkou ránu a nevím nevím, jak se mi ji bude dařit lepit. Nikdy jsem nebyla nejlepší lepič ran.

Pak je tu i ta věc, které říkám autorská panika. Doposud jsem nebyla schopná dát nahlédnout do mého rukopisu ani nikomu známému, k čemuž mám již zmiňované důvody. Teď se dostal do rukou úplně cizího člověka. Nevím, jaký má vkus. Nevím, jak dobře dokáže rozlišovat hodnotu určitého díla. Jedna věc je ale jistá: Právě tenhle člověk rozhodne o mém osudu! Můžu se pak ještě divit, že mé podvědomí v noci protestuje? No nic. Jdu trpě(t)livě čekat dál.

PS: Ano, tento příspěvek byl laděn do lehce humorného tónu, ale uvědomuji si vůbec, že se opravdu může stát realitou!? Ach jo.