#14: A jak se to bude jmenovat, mladá maminko?

Co je úplně nejtěžší na psaní knížky? Jistě vás teď napadají klasické odpovědi jako: Tvůrčí krize. Prokrastinování. Neschopnost knihu dopsat. Nebo vůbec se do jejího psaní pustit. Nemáte pravdu. Nejtěžší je vymyslet jména pro vaše nové hrdiny!

Nedělám si legraci. Nic mi nedělá větší problém než právě položení tohoto základního kamene, alfy a omegy celého příběhu. Protože takové nálepky se vaše postava už nikdy nezbaví a navždy ji bude charakterizovat. A jak by asi dopadli všichni Oblomové a Don Quijoti, kdyby se jejich tvůrci toho dne třeba špatně vyspali? Když vymýšlíte jméno, tvoříte dějiny, i kdyby měly být jenom vaše soukromé. A proto je třeba rozhodně nic nepodcenit a nejednat ukvapeně, pokud vás to pravé ještě nenapadlo. To pravé jednoho dne zcela jistě poznáte. U mě je proto třeba naprostou klasikou, že jsem už v polovině rukopisu, ale stránky se jenom hemží souřadnicemi jako X, Y, XY nebo XX. Nejpraktičtější je potom používat jenom X, protože jako autor stejně víte, kdo je kdo.

A přitom pro mě v letech puberty bylo vymýšlení jmen taková hračka... Je tedy pravda, že jsem na papír většinou práskla to první, co mě napadlo, a některá příjmení dokonce v reálném světě ani neexistovala. Chytilo se to ale hned a když si dnes pročítám svůj skoro dokončený román z let dospívajících (který ale jednoho dne určitě zkompletuji a vydám!), jinak si své staré kámoše představit už ani nedokážu. Ty časy jsou bohužel pryč. A aspoň z počátku mé psaní dnes vypadá spíše jako psaní matematických rovnic. Já a vy máme ale štěstí. Existuje totiž pár pomůcek, které nám od našeho trápení můžou pomoci. A to by bylo, aby ani jedna z nich nezabrala!

1.) Hřbitovy: Nejlepším místem pro poklidné přemítání nad jmény jsou samozřejmě hřbitovy. Tolik inspirace nenajdete asi nikde jinde. Především staří lidé pak mají opravdu zajímavá, dnes už skoro nepoužívaná křestní jména. Co takhle Školastyka? OK. To bylo trochu ze slabšího soudku. Hřbitovy jsou ale opravdu názornou ukázkou krásy českých vlastních jmen. Líbí se mi navíc představa, že se můj hrdina bude jmenovat podle člověka, který kdysi skutečně žil. Tak ostatně můžete vymýšlet i celé dějové linie, když nemáte zrovna žádné téma v zásobě.

Tak a dneska zjistíme, jak se se jmenoval ten hajzl XY, co zabil YZ těsně po tom, co zjistíl, že ho podvádí z XYZ, bratrem YY, toho času pracovním kolegou X a spolubydlícím ZZY.

2.) Osoby z vašeho okolí: Kupa inspirace prochází ale i každodenně kolem vás. Jsou to lidé, se kterými sdílíte obytný prostor, vaši spolužáci a spolupracovníci, vaši kamarádi a drahé lásky nebo zkrátka další známé osoby, které dennodenně vídáte. Vypůjčit si příjmení sice smrdí žalobou, ale proč se lehce neopičit alespoň křestním jménem? Chápu ovšem, že vymýšlet jména podle skutečných lidí z vašeho okolí je mnohdy ošemetné... Já sama se třeba netajím tím, že 80% mých postav je napsaných podle žijících lidí z mého okolí. Nejsem ale už sebevrah, abych do fiktivního světa kopírovala celé jejich persony, pouze mi slouží jako náměty. (Tohle téma by se vůbec dalo použít jako jeden celý článek, takže více o tom někdy jindy.) Zásadně jim tím pádem měním také jména. Taková pomsta skrze vaši knížku ale vůbec není špatná. Říct postavě pojmenované po osobě, kterou nenávidíte, ústy jiného hrdiny, co si o ní skutečně myslíte. Nechat ji pomalu zemřít v mukách tou nejhorší smrtí, jakou si jen dokážete představit! Ale nemusíme být rovnou za sadisty. Osoby ve vaší knize můžete také pojmenovat jako výraz vděku určitému člověku. Jako vzpomínku na někoho, kdo už není mezi vámi. Konečně se můžete vyznat ze svých citů tajné lásce! A to se mi na psaní tolik líbí. Že se v něm můžu vypsat ze svého osobního života, a to přitom vůbec nemusím být konkrétní. Co mě ale vždy dokáže spolehlivě vytočit? Když postavu v mé knize nějak pojmenuju, vesele jsem už někde za půlkou psaní a pak jejího jmenovce opravdu potkám. A je to pěkný - řečeno ještě dosti slušným výrazem - idiot! Štve mě představa, že si onen jedinec někdy knížku přečte a bude si myslet, že mě jeho přítomnost natolik oslnila, až jsem po něm musela pojmenovat některou z postav. Realita je bohužel ale taková, že jmen je málo, zato idiotů hodně!

Pravdivý a velice smutný příběh.

3.) Přezdívky: Dobrým kompromisem jsou přezdívky. Že i vymyslet je dá někdy zabrat, je věc jiná. Jelikož jsem ale člověk, který má v rukávu schované i přezdívky pro sousedovic kočky (bez legrace, zdravím Kyklopa a Chlupáče, hehe!), myslím, že konkrétně pro mě něco takového představuje ten nejmenší problém. Skutečné jméno ostatně můžete čtenáři vyjevit jen tak mimochodem třeba až v úplném závěru knížky, takže máte spoustu času na jeho vytvoření. Co víc! V textu se nemusí objevit ani jednou.

4.) Slavné osobnosti: No bóže. Myslíte si, že budete jediní, kdo hlavní postavu pojmenuje Jaromír Jágr? No dobře. V tomto případě možná budete. Stejně jsou ale slavné osobnosti další dobrou inspirací, jak rozetnout tvůrčí krizi, když přijde na vymýšlení jmen. Není ostatně nutné kopírovat rovnou celé jméno. Stačí si opět nenápadně vypůjčit jednu ze dvou půlí.

Sedm ze sedmi Jágrů vřele doporučuje metodu číslo čtyři...

5.) Metoda náhodné volby: Pátá možnost je opět vysoce freestyleová, ale bohužel někdy také jediná možná. Zkrátka popadněte kalendář a namátkově z něho vyberte některý den. Vyzkouším. Emerich. To je české jméno? Sakra, ale to vůbec není špatný nápad, ne že mi ho ukradnete! Dál: Zajděte si do knihovny, vypůjčte si jmenný slovník a opět použijte metodu zabodávání prstu. Pusťte si rádio a první jméno, které uslyšíte bude i jméno vašeho hrdiny. Požádejte o vyřčení náhodného jména vašeho kamaráda A tak dále. Možností náhodné volby je mnoho. A spisovatel je člověk hravý.

... devět z deseti E(m)merichů ovšem nedá dopustit na metodu číslo pět.