Je teda fakt, že jsem se musela první ozvat já. Bylo mi jasné, že z toho nakonec asi nic nebude, když mi nikdo po první zprávě už dlouho nepsal, ale potřebovala jsem to vědět najisto, abych mohla konečně pokročit zase dál. Až do takové situace jsem se dostala. Že jsem škemrala o oficiální NE. Ale spoluspisovatelé chápou. Stručná odpověď přišla vzápětí a bylo mi řečeno, že se moje knížka nehodí do jejich edičního plánu a mám to zkusit jinde. Lze polemizovat, do jaké míry to byla takzvaná white lie, a skrytě mi bylo řečeno, že má knížka je blbost, kterou nechtějí vydat, ale asi není třeba to nijak dramatizovat. Spisovatelský svět se mnou nezačíná, ani nepadá, tohle je realita, se kterou se setkávají i lepší a zkušenější autoři než jsem já, a proto není opravdu třeba to nějak emocionálně prožívat. Zkrátka potáhnu dál a zkusím to jinde.
Moje odměřená reakce mě ale stejně docela překvapuje... Je to zvláštní, ale najednou si připadám jako spisovatel se sto lety zkušeností, ne jako začínající ucho. Příliš brzo mě kolotoč s oslovováním vydavatelů unavil. Příliš brzo... Příliš brzo mě opustila nervozita umělce poprvé prodávajícího svou kůži na trh. Není to tak ale nakonec lepší? Včera jsem psala do dalšího vydavatelství a připadala jsem si přitom, jak při rutinní komunikaci s jinými zaměstnavateli. Zkrátka se tu jenom snažím vydat nějakou knížku, no big deal. Z pokynů nového vydavatelství jsem pochopila, že mám rovnou zaslat celý rukopis, a doufám, že správně. Čekání teď asi bude doslovně na Godota. A taky se můžu dočkat už něčeho jiného než city šetřící odpovědi. S NE to tentokrát může být i peprný komentář ohledně mých (ne)kvalit psaní. Uvidíme. Ať to dopadne ale jakkoliv, bude to tak v pořádku. Začíná nám druhá směna, Trisho...
Asi mě jenom mrzí, že mi to nevyšlo napoprvé. Napodruhé, napotřetí, to je už jedno. Ale napoprvé? Hned po oslovení prvního vydavatele, bez dřívějších publikačních zkušeností? Přesně tak jsem si to představovala. Od jistého momentu v minulosti mám totiž v sobě tu vlastnost dělat všechno navzdory očekávání, obcházet všechna nepsaná pravidla. Vždycky když mi je řečeno, že to a to dělat nemůžu, protože mi na to chybí to a to, nebo se to prostě nehodí, a nikdo to tak nedělá, a nikomu se to tak nepodařilo a bla bla bla, vždycky musím udělat přesný opak. A má smělá filozofie mi většinu života zatím vychází. Když to vztáhnu na spisovatelské řemeslo (a opomenu to úplně nejprimárnější, spisovatelskou hlavu XXII, to jest jako začínajícímu autorovi ti debut u nás nikdo nevydá), asi i vám stejně jako mně vtloukají do hlavy, že vydat debut bez vydavatelského maratonu je absolutně nemožné. Vždyť i J.K. Rowling odmítli dvanáctkrát! A já chtěla být zase za černou ovci. Vydat to jako suverén hned napoprvé a všem vytřít zrak. No možná až v životě příštím, ne už v tomto.
A nejlepší ironie? Že jsem takhle promarnila zase jinou šanci prorazit a neposlala jsem povídku do soutěže Hledá se autor bestselleru. Musím se tomu smát, ale tenhle vtípek osudu se asi dal očekávat. A asi i to tak opět mělo být. Nechci tu vypadat jako nějaký fatalista, ale těmhle věcem příčiny a následku docela věřím. Naše životy ostatně nejsou nic jiného než jeden dlouhých řetězec akcí a reakcí. Tahle příležitost mi unikla, aby mi do cesty tak mohla vstoupit zase jiná, dost možná ještě lepší. Opravdu není třeba brečet nad rozlitým mlékem. Tak to vidím já. A vůbec, kdybych hned napoprvé uspěla, jak bych vás asi mohla poučit o zkušenosti z odmítnutí? Nijak. Proto si z toho stejně jako já taky nic nedělejte a zkoušejte dál! Show must go on...
Mé další plány: 1.) Nový blogový projekt. Už delší dobu mám v hlavě pár nápadů. Pořád jsem ale nevěděla, za jaký konec mám tenhle nový projekt vzít a jaký by to všechno mělo mít ksicht. Včera se mi to nějak rozleželo a myslím, že už vím, jakým směrem se vydat. V příštích dnech bych se tedy mohla věnovat realizaci tohohle.
2.) Nová knížka. Můj debut by sice měl být součástí trilogie, ale pokud není jasné, že vyjde vůbec její pilot, nebudu zatím ztrácet čas na dalším pokračování. Asi se tedy pustím do věci jiné, respektive příběhu, který nosím v hlavě už kolem pěti let a určitou část mám už dlouho rozepsanou. Jestliže prvotina je jenom takové lehké oťukávání mých pisatelských dispozic, takový druh autorského kompromisu, tohle je už úplně jiný kalibr. Je to přesně srdcový žánr, kterému bych se chtěla, aspoň co se delších útvarů týče, věnovat po zbytek své kariéry. A řeším teď menší dilema ohledně hlediska vyprávění. Jedná se v podstatě o souhrn událostí, které vedly k jednomu spáchanému zločinu, a rozepsaný kus je psaný v ich-formě, jako pohled pachatele na celý případ. Protože jsem ale chtěla do příběhu zahrnout i scény viděné z pohledu jiných osob, rozhodla jsem se to celé přepsat na er-formu. Některé pasáže ale vynikají právě psané v ich-formě. Napadlo mě tedy psát v er-formě a vložit pár vsuvek psané v ich-formě. Ale pořád si nejsem jistá... Máte vy sami zkušenosti se střídáním obou forem? Co byste mi poradili?
Moje odměřená reakce mě ale stejně docela překvapuje... Je to zvláštní, ale najednou si připadám jako spisovatel se sto lety zkušeností, ne jako začínající ucho. Příliš brzo mě kolotoč s oslovováním vydavatelů unavil. Příliš brzo... Příliš brzo mě opustila nervozita umělce poprvé prodávajícího svou kůži na trh. Není to tak ale nakonec lepší? Včera jsem psala do dalšího vydavatelství a připadala jsem si přitom, jak při rutinní komunikaci s jinými zaměstnavateli. Zkrátka se tu jenom snažím vydat nějakou knížku, no big deal. Z pokynů nového vydavatelství jsem pochopila, že mám rovnou zaslat celý rukopis, a doufám, že správně. Čekání teď asi bude doslovně na Godota. A taky se můžu dočkat už něčeho jiného než city šetřící odpovědi. S NE to tentokrát může být i peprný komentář ohledně mých (ne)kvalit psaní. Uvidíme. Ať to dopadne ale jakkoliv, bude to tak v pořádku. Začíná nám druhá směna, Trisho...
Asi mě jenom mrzí, že mi to nevyšlo napoprvé. Napodruhé, napotřetí, to je už jedno. Ale napoprvé? Hned po oslovení prvního vydavatele, bez dřívějších publikačních zkušeností? Přesně tak jsem si to představovala. Od jistého momentu v minulosti mám totiž v sobě tu vlastnost dělat všechno navzdory očekávání, obcházet všechna nepsaná pravidla. Vždycky když mi je řečeno, že to a to dělat nemůžu, protože mi na to chybí to a to, nebo se to prostě nehodí, a nikdo to tak nedělá, a nikomu se to tak nepodařilo a bla bla bla, vždycky musím udělat přesný opak. A má smělá filozofie mi většinu života zatím vychází. Když to vztáhnu na spisovatelské řemeslo (a opomenu to úplně nejprimárnější, spisovatelskou hlavu XXII, to jest jako začínajícímu autorovi ti debut u nás nikdo nevydá), asi i vám stejně jako mně vtloukají do hlavy, že vydat debut bez vydavatelského maratonu je absolutně nemožné. Vždyť i J.K. Rowling odmítli dvanáctkrát! A já chtěla být zase za černou ovci. Vydat to jako suverén hned napoprvé a všem vytřít zrak. No možná až v životě příštím, ne už v tomto.
A nejlepší ironie? Že jsem takhle promarnila zase jinou šanci prorazit a neposlala jsem povídku do soutěže Hledá se autor bestselleru. Musím se tomu smát, ale tenhle vtípek osudu se asi dal očekávat. A asi i to tak opět mělo být. Nechci tu vypadat jako nějaký fatalista, ale těmhle věcem příčiny a následku docela věřím. Naše životy ostatně nejsou nic jiného než jeden dlouhých řetězec akcí a reakcí. Tahle příležitost mi unikla, aby mi do cesty tak mohla vstoupit zase jiná, dost možná ještě lepší. Opravdu není třeba brečet nad rozlitým mlékem. Tak to vidím já. A vůbec, kdybych hned napoprvé uspěla, jak bych vás asi mohla poučit o zkušenosti z odmítnutí? Nijak. Proto si z toho stejně jako já taky nic nedělejte a zkoušejte dál! Show must go on...
Mé další plány: 1.) Nový blogový projekt. Už delší dobu mám v hlavě pár nápadů. Pořád jsem ale nevěděla, za jaký konec mám tenhle nový projekt vzít a jaký by to všechno mělo mít ksicht. Včera se mi to nějak rozleželo a myslím, že už vím, jakým směrem se vydat. V příštích dnech bych se tedy mohla věnovat realizaci tohohle.
2.) Nová knížka. Můj debut by sice měl být součástí trilogie, ale pokud není jasné, že vyjde vůbec její pilot, nebudu zatím ztrácet čas na dalším pokračování. Asi se tedy pustím do věci jiné, respektive příběhu, který nosím v hlavě už kolem pěti let a určitou část mám už dlouho rozepsanou. Jestliže prvotina je jenom takové lehké oťukávání mých pisatelských dispozic, takový druh autorského kompromisu, tohle je už úplně jiný kalibr. Je to přesně srdcový žánr, kterému bych se chtěla, aspoň co se delších útvarů týče, věnovat po zbytek své kariéry. A řeším teď menší dilema ohledně hlediska vyprávění. Jedná se v podstatě o souhrn událostí, které vedly k jednomu spáchanému zločinu, a rozepsaný kus je psaný v ich-formě, jako pohled pachatele na celý případ. Protože jsem ale chtěla do příběhu zahrnout i scény viděné z pohledu jiných osob, rozhodla jsem se to celé přepsat na er-formu. Některé pasáže ale vynikají právě psané v ich-formě. Napadlo mě tedy psát v er-formě a vložit pár vsuvek psané v ich-formě. Ale pořád si nejsem jistá... Máte vy sami zkušenosti se střídáním obou forem? Co byste mi poradili?
Nuže zkoušej to dál a neúspěchy ber s nadhledem. Vždyť přece nejde ani o to něco vydat jako mít radost z toho, co děláš a věřit tomu, co píšeš. Přinejhorším to můžeš hodit na internet a mít fanoušky online, ale chápu, že by peněžní odměna šla do kopru. Ale třeba Deník ostravaka byl dlouho jen blog a za nějakou dobu získal tolik fandů, že mu to pak vydali a něco z toho měl, i se zachováním anonymity, pokud se nepletu.
OdpovědětVymazatS tím střídáním forem ti neporadím, zrovna mám stejný problém a myslím, že to dopadne tak, že si prostě vyberu jen jednu formu, aby to nepůsobilo nepřirozeně a rušivě.