Vydavateli jsem napsala, odpovědi jsem se doposud nedočkala. Pomalu ale jistě koketuju s myšlenkou,
že tomu dám ještě pár dnů a píšu jinému (tomu, kterému jsem měla napsat jako
první, kdybych se nepokoušela o rekordy). O to tu ale teď neběží. Co je hlavní
novinou týdne - už zase skáču přes kaluže. Teda už zase píšu. A poprvé
v životě mám dojem, že skutečně píšu!
Dala jsem si slib…, no to zní moc
něžně. Rozkázala jsem si, že od července napíšu minimálně dvě stránky denně.
Klasicky jsem začala až od třetího, OVŠEM s pěti stránkami! Chápe mě někdo, nebo
jste tu všichni ze stáje maniackých grafofilů? Pět stránek! A šlo to ze mě
úplně lehce, prostě jenom tak. Úplně to odporuje zákonům mé psací
normy. Včera jsem se pustila do dalších dvou stránek. Večer jsem si chtěl ještě
zacvičit, tak jsem si slíbila rozkázala, že to do půl osmé stihnu. Jenže zbývalo
mi ještě nějakých dvacet minut a já jsem už věděla, že to nestihnu. Ale já jsem
to stihla - jednoduše jenom tak. Takže abych to shrnula, momentálně je má
situace taková, že mám načatou devátou stranu. A to zatím bez jedné jediné přímé
řeči (!!!) - chápete mé nechápání?
To bylo ale ještě nebylo to
nejdivnější. Lehce mě i fascinuje skutečnost, že to všechno jsem uvařila jenom z vody. Obvykle mívám své příběhy promyšlené do nejmenších detailů a
nemůže se stát, že bych byla zaskočená. Věc, na které dělám, je ale jiná. Je to
první příběh, který skutečně ještě neexistuje.
Znám své hrdiny, vím, jak by to mělo skončit, vím o pár minizápletkách,
jež bych do děje ráda implantovala, ale to je všechno. Text vznikal tak, jak
jsem ho psala. Jistěže se svým způsobem vždycky píše příběh sám (sakra, asi
znovu opráším "O psaní" od Kinga), ale teprve teď jsem intenzivně poznala, co to
doopravdy znamená. A je to neskutečný pocit. Takový, kvůli němuž se opravdu
vyplatí psát. Moc si to po sobě během tvoření hrubé verze ani nečtu, takže na
konci budu asi sama velmi překvapená, co jsem to vlastně stvořila.
Protože - já si skutečně připadám
jako svůj vlastní čtenář. Vyprávění jsem skončila v bodě, kdy hrdince
vyzvání mobil a na displeji se objevuje jméno. A je to strašná sranda, protože
já nemám ani tucha, jaké jméno to bude a nemůžu se dočkat, až se to sama během
psaní dozvím. Kdo jí, zatraceně, může volat a co tím zase rozpoutá!?
Ale tu nejdůležitější věc jsem
stále ještě neřekla: Nepracuji na nové (staré) věci (viz mé další plány z dubnového příspěvku). Přestože nevím, zda se
vůbec kdy dočkám vydání svého debutu a jestli bude někdo vůbec stát o jeho
pokračování, píšu jeho druhý (absolutně nový) díl.
Žádné komentáře:
Okomentovat