#27: Reviduji (po stopadesátjednamilionkráté), tedy jsem

Takže jak jsem řekla, tak i udělám - kašlu na pravidlo, že nemám psát dvěma vydavatelům najednou a v tomto týdnu posílám rukopis na posouzení dalšímu. Druhý oslovený vydavatel se ani po mém druhém mailu neozval a mě už nebaví čekat. Minulý rok jsem si předsevzala, že můj debut vyjde ještě letos a pro tento svůj záměr hodlám udělat maximum. Bezvýsledné čekání na odpověď vydavatelství, které se, pravda, primárně zaměřuje na trochu jiný druh literatury než je moje kniha (což mi mohlo být jasné už dávno, kdybych někdy dřív myslela, než konala!), v něm není zahrnuto. V těchto dnech proto položím základy pro mé další možnosti a potom se uvidí.

Vtipné je, že se zatím vůbec nenaplňují mé černé vize o odpovědích shrnujících v sobě kritické důvody, proč je mé psaní špatné a nikdo ho nechce vydat. Jen teda teď nevím, jestli by to nebylo lepší než žádné odpovědi nebo věcná, neurčitá zamítnutí mé žádosti... Ale abych ještě nepředbíhala. Také druhé vydavatelství se ještě může stále ozvat. A pokud by byla reakce kladná, tak pak by myslím teprve začala pořádná legrace... Ale nepředbíhejme, nepředbíhejme!

Zatím svůj rukopis podrobuji asi už sto padesáté poslední revizi. Jestliže na mě ale od posledního zaslání rukopisu vyskakují během občasných pročítání zlí bubáci v podobě přehlédnutých překlepů, jízlivost opravdu není na místě. Na místě je naopak další pořádná revize! A teď se vám musím svěřit se svým malým objevením Ameriky. Klidně se mi smějte, protože počítám, že většina z vás tohle už praktikuje dávno, ale já teď reviduji na vytisknuté kopii rukopisu! Ano, dámy a pánové, konečně mi došlo, že čtení z papíru a vepisování svých poznámek je daleko efektivnější, rychlejší a oči a hlavu méně namáhající než čtení a opravovaní z obrazovky. Haleluja! Tak už i já jsem postoupila do tohoto levelu spisovatelství. Haleluja. Ne vážně nechápu, proč mě taková triviálnost nenapadlo už dřív, když vím, jak moc nesnáším to stále zírání do svítící obrazovky. Takhle jsem dnes zrevidovala takovou kupu materiálu, která by mi někdy vydala i na několik dnů. Opravování s červenou propiskou jsem si vyloženě užívala a přece jenom - čtení vašeho díla na papíře, byť jen v podobě běžné Wordové kopie, je úplně jiný pocit než čtení z počítače. Dokonce se mi můj příběh zase jednou nezdál natolik debilní a své hrdiny jsem dokázala i obdivovat. Bylo to opravdu osvěžující poprvé revidovat takhle. A plácám se po hlavě, když pomyslím, že jsem to tak mohla praktikovat vždycky! Kolik času bych ušetřila.

Menší komplikace ovšem: Zjišťuji, že překlepy nakonec nejsou až natolik katastrofální. Což ve mně vyvolává pocit nějakého pořádně divného déjà vu...

Tenhle vtip jsme tu už snad jednou měli, ne... !?