#33: Mrtvý bod

Pravidelní čtenáři mého blogu si možná povšimli, že jsem už dlouho nepsala o svém knižním debutu. Naposledy 20. srpna, což je datum, které mě upřímně děsí. Za námi je už polovina října, a proto si myslím, že je na čase vyložit karty na stůl. Věc s mou autorskou prvotinou se má totiž následovně - nijak. Mrtvý bod. Dead end. Asi.

V minulých týdnech jsem se až příliš nechala vnést do víru pracovních, nepisatelských povinností a komunikaci s vydavatelstvími jsem odsunula na druhou kolej. Pak přišla ještě příležitost u jednoho internetového média, o které se rozepisuji právě ve svém posledním Spisovatelově deníku. Že jsem byla hned následně skutečně přijatá, o tom jsem se už nezmínila... Nicméně se tak opravdu stalo, a mně tím vyvstaly další povinnosti, další pohodlné alibi pro ignorování těch několika desítek zpropadených normostran, ležících ve složce mých souborů a od začátku roku čekajících na své knižní zveřejnění.

Bohužel se stalo to, co se asi dalo očekávat. Kormidlo převzali mi staří kamarádi - slečna Nejistota, paní Rezignace a věčně nespokojený pan Perfekcionismus. Z třetího vydavatelství se mi druhý redaktor neozval, možná by stačilo připomenout se, protože dle jednoho rozhovoru, který jsem si s ním četla, se snaží - třebaže ve většině případů záporně - odpovědět všem. Třeba se na mě jenom zapomnělo, což by vzhledem k mé důvtipné Štěstěně nebylo vůbec scestné. Problém je, že jsem nějak ztratila sílu se připomenout. Vůbec si už nejsem jistá, jestli ta knížka stojí za vydání. Takové kecy jsem tu vedla už tolikrát, ale teď mé pochybnosti dosáhly maxima. Třeba je to jenom blábol, kterým jsem si léčila určité komplexy a každý další zvenku v něm uvidí jenom bezcenný výkřik do tmy od jedné zoufalé holky. 

Nevím. 

Nevím. 

Nevím.

Jo. Když se tou věcí někdy prodírám, musím zcela nesobecky přiznat, že po textové stránce to nějakou hodnotu má. Nejsem začátečník, poslední roky nedělám skoro nic jiného než trávím veškeré své dny ve psaní a teď nemluvím o psaní knížek. Čert ale vem technickou stránku! Co příběh? Má to příběh? Má to příběh, který dokáže lidi vzít za srdce a donutí je knížku dočíst až do konce? A to je otázka, na kterou si v posledních dnech vůbec nejsem jistá s odpovědí... Kdybych aspoň nebyla tak ovlivnitelná. Kdybych se tak moc nedala zmanipulovat strašidelným časem, který letí, a já žádné výsledky pořád nevidím... Každopádně!

Včera se stala věc, která mně zase dala malý budíček. Během pojídání pizzy se mi z rádia ozval tenhle song:

Možná ho znáte. Je to skvělá záležitost. Určitě jedna z mých nejoblíbenějších. Asi bych ji zařadila do soundtracku svého života a tak dále a tak dále. To ale není až tolik podstatné. Podstatné je, že právě tohle je skladba, která je spjatá s mým debutem! Kdyby byla moje plánovaná trilogie televizním seriálem, uslyšíte ji asi v předposledním dílu poslední série, haha. Je to hymna jara roku 2011, což je jen tak mimochodem období, kdy byly položeny myšlenkové základy mého příběhu. Jen tak mimochodem je to období, které vůbec bylo jednou velkou inspirací pro napsání mého příběhu. A já si uvědomila, že i kdyby ten debut měl být v očích veřejnosti sebepitomější, mám ho ráda a bylo by fajn, kdyby opravdu vyšel. Vybavili se mi všichni moji hrdinové, moje nádherná zlatíčka, a já si připadala jako mrcha, která podvedla své nejlepší kámoše.

Takže, sakra, jo! Kašlu co bylo a jdu opět do toho. Připomenu se třetímu vydavateli a pokud řekne ne, jdu dál. Protože i kdyby mi to neměli nikdy vydat, ráda bych aspoň jednou slyšela PROČ a nenechám toho, dokud to neuslyším. Nevědomost byla sladká už tolikrát v minulosti, ale teď je na čase sklízet i hořké plody. Jdu do toho.

PS: Proč vydávání knížky musí být taková otrava?