1.) Od léta jsem si do svého CV přibrala další médium. Normálně bych o místo v něm neusilovala, ale sama jsem jím byla oslovena a dostala jsem nabídku, která se neodmítá: Mít svou vlastní rubriku. A není snad tohle snem každého publicisty?
2.) Internisté jedné z mých redakcí měli školení, a tak jsem se na celých dvacet čtyři hodin stala de facto šéfem. Na starost jsem měla vydávání a psaní článků, aktuality, správu Facebooku... První jsem litovala, že jsem na to kývla. Opět - něco takového se ale pochopitelně odmítnout nedalo, to bych ani nemohla být já. A nakonec to vlastně byla hračka, když to řeknu hodně nadneseně a když opomenu, že jsem se chvílemi cítila takhle:
Ale vážně. Systém nespadl, technický šotek měl půlnoc, žádné atentáty a zemětřesení se nekonaly. Díky, světě.
3.) Kromě publicistické práce NIC nepíšu, což není NIC překvapivého. A dál bych to snad ani nerozpitvávala.
4.) Jsem taky loser a hrstka odmítnutí či ignorací (respektive tři, pokud mě paměť neklame) mi znechutila další obesílání nakladatelství. Co vám budu říkat - jsem ten poslední člověk, který by měl nabízení se za svou oblíbenou činnost, a to u mě platí víceméně ve všem. Bohužel. Mám to v genech. Smutné pro povolání, které jsem si vybrala. Má těžká prokrastinace má ale jednu výhodu, aneb rok se s rokem sešel... Ano. Zúčastním se Literární ceny knižního klubu. Naštěstí nemám moc nadějí na úspěch, takže seriózní literatura se nemusí bát, že bude příští rok ohrožena, ale je to prostě další věc, které se musím zúčastnit už jenom proto, abych se mohla na sebe nadále dívat do zrcadla. Tohle je bez debat. Bude se mi někdo smát (či dokonce nade mnou zapláče), když řeknu, že se pustím do další revize? Ne! Protože čtrnáct měsíců je pořádně dlouhá doba, abych mohla svou knížku posílat do soutěže s čistým svědomím. Navíc od té doby, co dělám korektury, jsem zase o něco v tomto bodě chytřejší a přijde mi, že pár drobností by se ještě dalo vypilovat. (Není to k vzteku? Čím více víte, tím víc zjišťujete, že nevíte nic!) Takže tak...
Bude hodně blbé, když na závěr řeknu, že se na revizi s pořadovým číslem 1 568 756 těším?
Laganja! Jak já ho v Drag Race nesnášel :D
OdpovědětVymazatJinak s tím obesíláním nakladatelství, četl jsem, že tři je vážně málo. Až to bude třicet, potom možná je čas zkusit nabízet něco jiného, do té doby bych to zkoušel dál.
taky bych to tak viděl. Ale chápu, že to člověka zrovna moc nepovzbuzuje slyšet odmítnutí, ale to k tomu prostě patří.
Vymazatjá tenhle pořad znám bohužel jenom z podobných gifů, který na tumbrl pořád někdo rebloguje :)
VymazatJinak jo. Tři je příšerně málo! (I když jsem před nedávnem objevila v mailu oslovení ještě čtvrtého, které se mi úplně vykouřilo z hlavy...) Problém je v tom, že namísto napsání několika najednou, jsem to brala po jednom. Takže člověk čeká... Všechno se to táhne... Pochybnosti začínají narůstat... Po takové době, co jsem kvůli jiným povinnostem nějak zamrzla ve snaze být publikovaným autorem, si vlastně už sama nejsem tou věcí jistá. Což je logické - čím déle člověku hnije na flashce napsaná kniha, tím víc ji nesnáší, teda aspoň takové je to u mě.
Ono vlastně vůbec není těžké napsat knihu. Ten proces po tom je zato peklo!
Rozhodně doporučuji vyzkoušet, já už to sjíždím potřetí :D
VymazatPřítel bude v lednu vydávat první román a klaplo to dokonce až na potřinácté. Z čehož bych si měl vzít příklad. Já jsem momentálně ve fázi obepisování nakladatelství s tím, jestli nehledají někoho na externí výpomoc, kterou bych mohl dělat při škole. A s každým odeslaným mailem se zvyšuje moje nechuť napsat do dalšího.
S hnitím knihy zatím nemám zkušenosti, ale ten samý proces vidím na svých povídkách. Jsem nadšený ze všeho, co napíšu. S odstupem pár dní to ale začínám čím dál víc nenávidět. Takže je to asi normální.