Letos se účastním Literární ceny Knižního klubu a protože jsem tu věc (svůj debut) už asi rok neviděla, dělám opět menší revizi. Jako se mi nepodařilo loni, chci to poslat symbolického 23. prosince. Na každý den mám daný počet stran a v mezičase si o tom píšu deníček.
Den 1.: Asi už po stopadesáté se chválím za prolog. Nemůžou mi vydat aspoň ten? Ušetřilo by se tím i na papíru. Možná je až moc umělecký na to, že má být oním úderným začátkem, možná ho někdo úplně nepochopí, ale já ho fakt miluju! Ach jo... Tak tedy vzhůru do mé nenáviděné první kapitoly. Chci říct: Proč jsou první kapitoly vždycky tak těžkopádně a debilně napsané? Nebo je to zase jenom nějaká moje Achillova pata? No nic. Pistolník Stephena Kinga taky nebyl úplně první liga. Ježiš, nemusím hned s první knihou útočit na Pulitzerovu cenu. A s první kapitolou teda už vůbec ne. Ale tahle ta věta... Smazat! Zbytečná omáčka. Jestli mě moje publicistická praxe už něco naučila, tak potom že když něco moc nefunguje, tak to prostě nekompromisně musí jít pryč. Tohle taky smazat. Sakra, s takovou si smažu zase 20 % textu. Co už. Hm, teď přecházím do lepší fáze. Jo, tuhle mám ráda. A následuje další těžkopádnost... Ty jo, vážně musím všechny tyhle věci dávat do placu hned na začátku? Některé skutečnosti přece mají vyplývat z děje, chování postav.. Ale tyhle věci pochopitelně nikam nevsunu. Musím je tam nechat. Vždyť já vím, já vím. Aspoň to tedy lehounce proškrtám. Ale! To byla doba, kdy jsem si myslela, že u mužského životného rodu se píše jež!? No potěš... Možná bych prostě měla úplně odškrtnout jednu z hlavních vedlejších postav, a tím pádem bych se zbavila i téhle odporné kapitoly. Ale ono by bylo docela dobré, aby v tom příběhu i něco zůstalo, že jo.
Den 2.: Debilní první kapitola vol. 2. Myslím, že zavedu nový styl, kde první kapitoly vůbec nebudou existovat. Začínat se bude rovnou od dvojky. Anebo proč ne už od pětky? Onehdy jsem se bavila s jedním kamarádem, že nám u psaní článku nejde nikdy úvod. Že by bylo super, kdyby se prostě místo začátku hned skákalo do středu. Takový styl musím zavést. Budeme se jmenovat Rychlá generace nebo Rozjetí mladí muži a ženy nebo tak nějak. Zase jsem umázla kus textu. Tentokrát dobrý odstavec. Mám tu knihu revidovat, ne ji ničit! Ale uznávám. Tahle část neplnila v příběhu vůbec žádný význam. Asi jsem na ni pak chtěla udělat nějakou narážku v závěru, ale během psaní jsem na to zapomněla, takže se jedná o úplně zbytečný prvek. A konečně. Druhá kapitola. Líbí se mi ten skok ve kvalitě. Tohle už se dá docela číst. Otázkou je, kdo do druhé kapitoly přestoupí, když ho už tak otráví jednička. A nepíše se zda-li, ale zdali!
Den 3.: ... se málem nekoná. Dnešek se na mě podepíše a moje hlava to večer už nedává. Dnes toho zkrátka bylo všeho moc. Moc jsem toho nachodila, moc jsem toho načetla (!), moc jsem toho napsala a do toho jsem poslouchala moc nových věcí. Nechci tedy říkat, že mě z toho teď bolí hlava, protože ta mě nikdy nebolí, ale zírat dál do té svítící obrazovky jsou muka. Zabalím to. (...) Pak si ale uvědomím, že s takovou toho budu zítra mít dvakrát tolik. Už tak mám hodně věcí na psaní. A pak bude zas víkend a kdo ví, jak to budu stíhat o něm. (...) Ne! Prostě musím svou denní porci revidování dát! Tak trochu mimo smysly se do toho tedy pouštím. Následuje naštěstí celkem pohodová pasáž. Snažím se to číst z odstupu, představuju si, jak to může asi působit na mé dva momentální beta readery. A říkám si, že se jim to vlastně může líbit.
Den 4.: Pohodový pátek. Po první kapitole mě koneckonců už velké katastrofy snad nečekají. Reviduji to přece jenom už po stopadesátédeváté, že ano!? Tak trochu začínám závidět tomu člověku z druhé strany. Myslím sobě v době, kdy jsem to psala. Kdy jsem byla ještě tvůrce. Mrzí mě, že letos jsem se jako spisovatel prakticky nečinila. Tak zase mám za sebou jiné pisatelské úspěchy, ale stejně... Fakt je mi to líto. Tak moc bych chtěla psát, snad bych si i ten čas našla. Tak moc, ale nevím, co... A čas mi pořád ubíhá. A když je ten pátek, chtěla bych zažít i ten pocit, když toho člověk hodně napíše a pak jde ven. Říká si: "Jo, dneska si ten pátek opravdu zasloužím. Hodně jsem toho napsala." Se svou letošní mezerou ve psaní si pátky nezasloužím až do konce svého života!
Den 5.: -
Den 6.: To snad není možné! Měla jsem tu text o tom, jak jsem zapomněla revidovat a pak super brek, jak neumím psát, neovládám slovosled, nesnáším vedlejší postavy, které nechám ve své příští knize zemřít krutou smrtí, jak zase všechno mažu a úplně nejvíc chci smazat celou knížku, a teď otevřu editor a všechno je to pryč! Vždyť to bylo uložené! Chyba v matrixu nebo co to má znamenat!? Jako by nestačilo moje psaní, můj život, všechno, i blog se proti mně spiknul! (No škoda, přišli jste o nejlepší zápisek celého deníčku.)
Den 7.: -
Den 8.: -
Den 9.: -
Den 10.: Tři dny jsem si nenašla čas, a tak všechno doháním. Stále mě fascinuje, jak se od sebe můžou některé pasáže kvalitou tolik lišit. Vím, že každý máme své špatné a dobré dny, ale stejně. Občas je text tolik dobrý, že se sama v něm ztratím a spíš ho čtu, než reviduju, pak zas je text tak špatný, že ho musím doslova pitvat, abych mu došla na kloub a jenom se divím, v jakém rozpoložení jsem ho asi musela tvořit. Ale jak jsem už psala... Tohle je opravdu jenom kosmetická revize před posláním do soutěže a NEBUDU TO PŘEPISOVAT! To jsem už dělala v minulosti nesčetněkrát. A dělala bych to do nekonečna, NE! Je to můj debut, je to dílo mého mladšího já, nebudu ho z pozice pisatelsky zkušenějšího pořád sekýrovat. Mám právo být ve své prvotině lehce naivní. Mám právo nebýt dokonalá! Tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat