Předně bych měla říct, že duben byl, co se psaní týče, zatím nejbídnější. Opět mám o nepisatelskou práci navíc a o něco víc mám z důvodu nového místa také redaktorských povinností, o tom napíšu ještě v jiném příspěvku. O čas tentokrát ale ani tak nešlo. Spíš jsem ještě před několika dny byla v bodu, kdy jsem nemohla pokračovat, i kdybych chtěla.
Totiž takhle.
Při psaní aktuální věci se opravdu snažím dodržovat pravidlo takzvaného first draftu a jenom píšu, nepročítám to, jedu pořád dopředu. Tenhle styl má za sebou ale první velkou oběť. To jsem zrovna pracovala na zatím poslední kapitole, sama sobě jsem se obdivovala, jak se mi to všechno krásně rozvijí, navazuje na sebe a... Uvědomila jsem si, že v onom úseku uvádím poprvé na scénu jednu důležitou rekvizitu... Předmět, který ale měl být už několik stránek dozadu ukradený!
To byla pořádná rána, kterou můj spisovatelský elán rázem dostal. V prvních momentech jsem se snažila hlavně zachovat klid. Určitě se musela vymyslet nějaká klička, jak tohle napravit. S mým příběhem se to má ale tak, že všechno souvisí se vším. Všechno. Pro čtenáře to jistě musí být dobrý zážitek, sama se ráda dozvídám, že určité, na první pohled bezvýznamné symboly vlastně měly v ději své místo a všechno je tam z nějakého důvodu. Pro autora už ovšem existuje riziko, že se do svých rovnic a příběhových kotoulů brzy zamotá, což je můj případ.
Asi týden, dva jsem to vyřešit nedokázala, ať jsem svůj příběh obracela na všechny strany. Racionálním východiskem se mohla jevit možnost, že bych ten předmět představila čtenářům už dříve. V té pasáži ale osvětluji spoustu dalších věcí. Kdybych je sdělila už na začátku, čtenář by přišel o moment překvapení. Už je to přece jenom nějaká osmdesátá stránka, stala se spousta událostí, čtenář má o postavách nějakou představu a já mu ji teď svým novým odhalením pokroutím. Nemůžu to zkrátka vyklopit hned na začátku. O to jde. Že čtenář po většinu času hlavně neví. Pak taky, kdybych se k takovému kroku opravdu odhodlala, zase to nejde. V té části narážím i na skutečnosti, které se staly bezprostředně předtím. Pustit se do jakéhokoliv přepisování, by se rovnalo přepsat celý dosavadní materiál! Co jsem tedy mohla dělat, když jsem nemohla dělat vůbec nic?
Po několika dlouhých dnech mě přece jenom napadlo jedno schůdné řešení. Ani z něho jsem původně nebyla moc nadšená, ale vůči mému dílu bylo zároveň i nejméně invazivní. Jednoduše ten předmět neuvedu do děje. Sice mě to mrzí, protože se mi ta odhalující kapitola opravdu hodně líbila, ale nedá se nic dělat. Přepsala jsem ji s nějakými novými okolnostmi a část ze smazaného textu jsem použila dokonce jako úvodní odstavec celé knížky (nechci říkat prolog, protože ten už v podstatě mám). Čtenář tak vlastně bude mít o tajemství víc a když nad tím tak uvažuji, vlastně to možná bude nakonec k dobru příběhu! No další psaní napoví.
Teď ještě musím vymyslet, co udělat s další předpřipravenou pasáží, která se opět točí kolem onoho předmětu, ale na to přijdu asi až časem. Z toho mi plyne jedno velké ponaučení:
NEPŘESKAKUJTE KAPITOLY A NIKDY SI NEPIŠTE NIC DOPŘEDU!
Nevím, jak vy, ale psaní na přeskáčku je moje oblíbená disciplína. Omlouvám si to tím, že to stejně jednou budu muset napsat. Jenže jak vidíte, s tímto přístupem můžete lehce narazit. Zatímco jste si totiž dopředu napsali určitou část děje, příběh před ní se vyvíjí sám a je dost možné, že až dojde do onoho hotového bodu, dojde ke srážce. Takhle mě třeba mrzí, že se budu muset asi i tohohle textu zbavit - vždyť byl tak skvělý a zase tak pěkně navazoval! Vinit z toho ale můžu jenom sebe. Text, na kterém právě pracuji, musí mít vždycky přednost před těmi nadepsanými. Bylo by pěkné, kdyby spisovatelství bylo jako atomové inženýrství a vše se v něm dalo předem naplánovat, ale takhle to zkrátka nefunguje. Příběh si žije svým vlastním životem a vy se mu nakonec stejně musíte přizpůsobit, pokud v něm chcete pokračovat dál.
Tak snad bude květen úspěšnější měsíc.
Žádné komentáře:
Okomentovat