Jednak jsem se tak trochu zadrhla v příběhu. Dospěla jsem do bodu, od kterého jsem nevěděla, jak dál. A jelikož jsem spíše architekt, vymýšlení důležitého děje za pochodu mi nešlo a byla jsem z toho v krizi. V tom posledním příspěvku jsem byla sice za suverénku, ale tak jednoduché to pochopitelně nebylo. Každopádně, nakonec mě opravdu něco napadlo. Teda proč bych byla tak skromná - vymyslela jsem parádní rozuzlení!
(Protože jsem ale jedinec se sebedestruktivními sklony, ještě pořád to není ten konečný konec. Tím si ale radost zatím kazit nebudeme.)
A nebyla to žádná náhoda, povím vám, jaké dva způsoby dostaly ze slepé uličky mě:
1. Změnila jsem úhel vyprávění. Dosaďte do děje novou postavu. Zaměřte úhel hlavního vyprávění jinam. Když váš příběh skomírá, dodejte mu zkrátka šťávu. Novou energii. Já se pořád zabývala tím svým hlavním kvartetem, že jsem už ani nedokázala vidět za obzory. A stačilo je jenom na chvíli uklidit do pozadí, směr vyprávění trochu změnit, dát tam bandu nových vedlejších postav a here we go!
2. Podívala jsem se na seriál. Čtěte dobře. Ne, vlastně nečtete. Tohle není svádění k prokrastinaci. Tohle je rada, která vám může zachránit příběh. Vyberte si jednoduše nějaký seriál, nejlépe s jednou, maximálně dvěma řadami, a v rámci několika dní ho celý nasledujte. Dáte si odstup od svého psaní. Proniknete do jiného příběhového schématu. A rozhodně přijdete na jiné myšlenky, z nichž se může vyklubat pokračování vašeho příběhu. Já se coby fanda Cirkusu Bukowsky pustila do jeho volného spin-offu Rapl. A jako kdysi s Misfits, i tentokrát to zabralo a já po poslední epizodě už věděla, jak dál. Jednu chvíli to tam prostě nebylo a pak už to tam bylo, neptejte se mě na podrobnosti.
Nabízí se tedy otázka, proč jsem i přesto nepsala. Tedy ze začátku jenom málo a pak už vůbec. Co k tomu říct... Teď přijde ta méně zábavnější část.
Asi takhle. Existují dva typy lidí:
Typ A: Problémy v osobním životě fungují v jeho tvorbě jako motor. Psaní je pro něj úkrytem, kam se v těžkých chvílích může schovat, pomocnou ruku, která je pro něj vždy nastavená. Těžká období ho teprve pořádně nakopávají a ví, jak důležité je, aby pracoval dál. Protože to, na čem dělá, je vstupenka k lepším věcem. Větším věcem. A jednoho dne to uvidí i všichni ostatní.
Typ B: To jsem já.
Problémy v osobním životě pro mě fungují jako naprostá brzda. A k takové tragédii asi není třeba nic dalšího dodávat.
Celý rok 2016 byl všelijaký, ale když byl čas, dokázala jsem v něm sednout před Word a psát. Bylo to ale právě někdy v prosinci, kdy se to zlomilo. Nemluvím o depresi. To ani náhodou. Mluvím o horším opaku - apatii. Upadla jsem do hodně divného období netečnosti, které se se mnou bohužel táhne až doteď. Týká se to všeho. A samozřejmě to ovlivňuje i psaní. Protože já prostě nemůžu v takovém období vesele psát dál a dělat že je všechno v pořádku. Tím že píšete, dáváte podvědomí totiž přesně takový signál. Je to asi jako s tou pomůckou, že když jste nervózní, máte žvýkat. Mozek si tak myslí, že jíte a všechno je v pohodě. Protože kdybyste v pohodě nebyli, přece byste nejedli! A já to dělám přesně naopak. Nechci mozku vysílat falešné zprávy.
Uf. Normální člověk by nepochopil. Mě jenom napadá jediné: Proč musím být jedno chodící umělecké klišé?
PS: A jaký seriál naposledy zaujal vás? V komentářích se taky můžete svěřit, co při zamrznutí příběhu pomáhá vám.
A nebyla to žádná náhoda, povím vám, jaké dva způsoby dostaly ze slepé uličky mě:
1. Změnila jsem úhel vyprávění. Dosaďte do děje novou postavu. Zaměřte úhel hlavního vyprávění jinam. Když váš příběh skomírá, dodejte mu zkrátka šťávu. Novou energii. Já se pořád zabývala tím svým hlavním kvartetem, že jsem už ani nedokázala vidět za obzory. A stačilo je jenom na chvíli uklidit do pozadí, směr vyprávění trochu změnit, dát tam bandu nových vedlejších postav a here we go!
2. Podívala jsem se na seriál. Čtěte dobře. Ne, vlastně nečtete. Tohle není svádění k prokrastinaci. Tohle je rada, která vám může zachránit příběh. Vyberte si jednoduše nějaký seriál, nejlépe s jednou, maximálně dvěma řadami, a v rámci několika dní ho celý nasledujte. Dáte si odstup od svého psaní. Proniknete do jiného příběhového schématu. A rozhodně přijdete na jiné myšlenky, z nichž se může vyklubat pokračování vašeho příběhu. Já se coby fanda Cirkusu Bukowsky pustila do jeho volného spin-offu Rapl. A jako kdysi s Misfits, i tentokrát to zabralo a já po poslední epizodě už věděla, jak dál. Jednu chvíli to tam prostě nebylo a pak už to tam bylo, neptejte se mě na podrobnosti.
Nabízí se tedy otázka, proč jsem i přesto nepsala. Tedy ze začátku jenom málo a pak už vůbec. Co k tomu říct... Teď přijde ta méně zábavnější část.
Asi takhle. Existují dva typy lidí:
Typ A: Problémy v osobním životě fungují v jeho tvorbě jako motor. Psaní je pro něj úkrytem, kam se v těžkých chvílích může schovat, pomocnou ruku, která je pro něj vždy nastavená. Těžká období ho teprve pořádně nakopávají a ví, jak důležité je, aby pracoval dál. Protože to, na čem dělá, je vstupenka k lepším věcem. Větším věcem. A jednoho dne to uvidí i všichni ostatní.
Typ B: To jsem já.
Problémy v osobním životě pro mě fungují jako naprostá brzda. A k takové tragédii asi není třeba nic dalšího dodávat.
Celý rok 2016 byl všelijaký, ale když byl čas, dokázala jsem v něm sednout před Word a psát. Bylo to ale právě někdy v prosinci, kdy se to zlomilo. Nemluvím o depresi. To ani náhodou. Mluvím o horším opaku - apatii. Upadla jsem do hodně divného období netečnosti, které se se mnou bohužel táhne až doteď. Týká se to všeho. A samozřejmě to ovlivňuje i psaní. Protože já prostě nemůžu v takovém období vesele psát dál a dělat že je všechno v pořádku. Tím že píšete, dáváte podvědomí totiž přesně takový signál. Je to asi jako s tou pomůckou, že když jste nervózní, máte žvýkat. Mozek si tak myslí, že jíte a všechno je v pohodě. Protože kdybyste v pohodě nebyli, přece byste nejedli! A já to dělám přesně naopak. Nechci mozku vysílat falešné zprávy.
Uf. Normální člověk by nepochopil. Mě jenom napadá jediné: Proč musím být jedno chodící umělecké klišé?
PS: A jaký seriál naposledy zaujal vás? V komentářích se taky můžete svěřit, co při zamrznutí příběhu pomáhá vám.
Žádné komentáře:
Okomentovat