#79: "Ty za ty články dostáváš i peníze?"

Moje kolegyně z druhé práce už několik týdnů ví, že píšu články. Vidí, jak si během chvil volna dopředu sepisuji koncepty. Často se mě ptá, co budu toho dne psát. Jednou přišla řeč na to, co budu dělat, až mi moje sezónní práce skončí. "Ehm, no to co dělám pořád... Budu psát," odpověděla jsem. A pak to přišlo.

(Raz-dva-tři.)

"Ty za ty články dostáváš i peníze?"

Během své kariéry redaktora na volné noze jsem se naučila tři věci:

1.) Když pracuju z domu, nepracuju.
2.) Denně píšu jenom z legrace, hodně se nudím (viz bod jedna).
3.) Psaní není práce, dělám to zadarmo.

Napadlo by vás někdy požádat malíře, aby vám pokoj vymaloval zadarmo? Instalatéra, aby vám zadarmo opravil kohoutek? Odešli jste někdy od kadeřnice bez zaplacení? Asi těžko. Profesionálové, kterým byste vyslovili takový požadavek, by vás hned odeslali na patřičná místa. V případě odchodu bez placení byste mohli mít i potyčky se zákonem. Proč se tedy u psaní na volné noze předpokládá, že vám za to buď neplatí vůbec, nebo jen tak málo, že se z toho nedá ani vyžít?

Psaní je služba jako každá jiná. Možná k ní nepotřebujete štětku ani montážní klíč, ale princip je stále stejný - vy uděláte něco pro někoho. Obětujete kus svého času, využijete své vědomosti a dovednosti a někomu dáte něco, co nemá a potřebuje.

Pochopitelně existují lidi, kteří píší z legrace a je to jejich koníček. Příkladem může být zrovna tenhle blog, za který nedostávám ani korunu. Nepopírám, že na některých místech vám za psaní platí skutečně mizerně. Je každého volba, pro koho a za jakých podmínek bude psát. Pokud si ale někdo myslí, že od pondělí do pátku píšu tři články denně jenom proto, že psaní tolik miluju...

Celkem smutné je, že ani vaše rodina pořádně neví, co děláte; respektive abychom byli přesnější v termínech - nemá zájem to vědět.

Kdysi dávno jsem si u rodinného oběda postěžovala, jak v práci, té neredaktorské, potřebujeme posilu, protože tam nemůžu být každý den. Dozvěděla jsem, že tak to přece u normálních lidí chodí, že jsou každý den v práci. Na to jsem odvětila, že je to super, ale normální lidi obvykle ještě nemusí psát denně články a na jiném webu nedělají přes léto šéfredaktorský zástup. "Prosimtě, ty tvoje články za deset korun."

Málem mi zaskočilo. "Cože? Ale já mluvím psaní pro X! Píšu teďka přece tam!" "No tak to se nedá nic dělat. Když nestíháš, budeš si muset vybrat práci, kde dostáváš víc." "Ehm... Myslíš PSANÍ!?"

Ráda bych řekla, že došlo jen k malému nedorozumění v komunikaci. Myslíte ale, že od té doby rozhovor ve stylu "cože, ty píšeš do X / cože, ty za to tolik dostáváš" už nikdy neproběhl? (...) Netuším, kde podle jejich předpokladů celou dobu beru peníze. Je mi naprosto jasné, že jiní členové rodiny si myslí, že ani nic nedělám. 

Lidé mají své vlastní představy o práci a vydělávání a nechtějí slyšet, že to jde i jinak. Nestojí o to, abyste jim vyvraceli jejich pravdy. Práce je podle nich většinou úvazek od devíti do pěti, kde za nijak slavné peníze vyděláváte na jiné, a hlavně - až na výjimky to nesnášíte. "Co že to dělá ta X? Mám pocit, že někdo říkal, že píše... Už nevím. Kolik za to stejně asi tak může dostávat? Takže nic nedělá."

Stejně jako si to myslela matka mojí kamarádky, když jsem se na začátku roku sešly u jednoho hospodského stolu. Když jsem ji na oplátku chtěla pozvat na panáka já, dozvěděla jsem se, že je to v pořádku, že to klidně zaplatí i podruhé ona, když nepracuju. "Ehm... No... Ale já přece píšu články." "Ale, prosímtě! Kolik za to asi tak dostáváš? Hahaha." Dost na to, aby tu s klidem zaplatila ještě několik dalších kol? Víc než ty u pásu? Ale to jsem si jenom myslela. Navenek jsem to vzdala. Je o tom přece jedno staré přísloví, ne? Svět chce být klamán. Tak ať tedy klamaný je!

(A já jsem ušetřila osmdesát korun za dva panáky vodky.)