Skutečnost, že jsem tento rok o knize na blogu vůbec nepsala, koresponduje se stavem psaní. Ne tedy, že bych letos vůbec nepsala; minimálně první tři měsíce jsem slušně postupovala dál. Pak nastal pracovní přetlak a na psaní nezbýval čas ani chuť. "Nevadí. Na podzim to už rozseknu. Dejte mi tři měsíce a hrubá verze bude venku," říkala jsem si. Nerozsekla jsem to. V podstatě jsem dala dohromady jenom pár stránek. Doslova. Takže review celého roku: KATASTROFA.
Teď by měl přijít odstavec, ve kterém se budu litovat, jakou mám já chudinka tvůrčí krizi, a jehož mezititulkovým vzkazem bude: "Prosím, litujte mě taky a napište mi nějaká slova útěchy." Já tvůrčí krizi ale nemám, to je ten problém. Je pravda, že se nacházím ve fázi vyprávění, kdy tak trochu (HODNĚ) tápu, ale není to tvůrčí krize. Kdybych si k tomu sedla, vím, že v té tmě nachytám zatím neznámé tvary. O tom to je.Vím, že se pohnu dál. Ale... já si k tomu v posledních měsících prostě nesedám. A to je ono.
Už několikátým rokem se snažím sladit psaní pro obživu s psaním, na kterém mi opravdu záleží (jestli mě chápete), vždy jsem s tím nějak válčila, ale letos... to nezvládám. Moje denní porce psaní mě připraví o veškerou energii a představa dalšího psacího kolečka mě mnohokrát děsí. V poslední době se ostatně příšerně lopotím i s články samotnými.
Zatímco vždycky jsem byla zvyklá na určitý freestyle, už skoro druhým rokem píšu na web, kde dodávám jasně daný počet. A témata jsou těžší na zpracování. (btw já o svém přestupu chtěla udělat vlastně celý článek, když to bylo aktuální! Možná ještě udělám nějaké zpětné zhodnocení.) Na konci roku nám ještě upravili systém placení, a zatímco dosud byla taxa pevná, teď se mění podle rozsahu. A možná se budete divit, ale když mi přidáte, opravdu vám budu schopna vyprodukovat kvalitnější a delší článek. Jasně, i tak to jsou pořád jenom tři články denně. Ale pokud si myslíte, že i nad tímhle počtem nemůžete strávit celý den...
Samozřejmě, že můžete! Ale budiž mi ke cti, že poslední měsíce jakousi pracovní morálku mám. Skutečně jsem někdy hotová už před třetí hodinou a už ani nedopisuju o víkendech. Tři články denně se pro mě staly železným pravidlem, které dodržuju. V tomhle potíž zase tolik nevidím. Ale jak jsem už psala... Na knize nepokračuju. Dostala jsem se do začarovaného kruhu, kdy se sice živím tím, co mě baví, ale nejsem schopná kvůli tomu dělat už nic jiného - psát knihy, což je to jediné, o co mi jde. Důvod, proč to dělám... Jenže tenhle důvod mě momentálně neuživí. Proto musím dělat dál writing bitch.
Anebo nemusím. Můžu se na to vykašlat a najít si normální práci. Kterou budu asi nesnášet, a tím i celý svůj život. Otrávená budu chodit v pět domů a to poslední, co budu chtít udělat, bude sednout si k PC. Ne, myslím, že se spíš půjdu najíst, podívám se na seriál a půjdu spát. Protože ráno budu muset zase brzo vstát. A já se chci vyspat! Ale taky mě to může v takzvané normální práci bavit! A proč bych se teprve pak měla snažit o něco víc? Když už všechno budu de facto mít. Jsem dostatečně silná, abych nezpohodlněla? Ráda si to o sobě někdy namlouvám, ale upřímně? Nemyslím si... Pochopitelně bych zpohodlněla. Protože... už jsem vám to někdy říkala? Tohle všechno je fakt strašně těžký.
Žádné komentáře:
Okomentovat