Zrovna předevčírem jsem znovu objevila tu magickou vlastnost literárního textu - že se píše sám. Psala jsem to už nesčetněkrát a taky to ještě nesčetněkrát zopakuji. Sama na to totiž neustále zapomínám, což se odráží v tom, jaký respekt od psaní někdy mám... No dobře, není to respekt, je to čirá lenost.
Byla přede mnou další "náročná pasáž", čti pasáž, ve které jsem nevěděla, jak pokračovat, a byla jsem lenivá to psaním zjistit. Jakmile jsem ale začala psát, příběh už zase sám šlapal kupředu. V pondělí se mi vůbec dobře psalo. Výjimečně. Možná tomu napomohl fakt, že jsem zrovna dočetla skvělý román od Johna Grishama "Vyvolávač deště". Bylo to mé poprvé, takže jsem netušila, co mám od tohoto spisovatele čekat. Právnický žánr se mi také nezdál zrovna dvakrát atraktivní. Nakonec jsem ale byla příjemně překvapená. Všimla jsem si, že se trocha té Grishamovy lehkosti a vlastnosti jít rovnou k věci a dlouho nic neokecávat promítla právě do mého posledního psaní. Což je jedině dobře. Sáhodlouhé popisování ve čtených knížkách nemám moc ráda a sama se s ním jako autor docela trápím. Grisham je kdežto velmi stručný a namísto omáčky okolo postavu hází rovnou do víru dění. A jednu věc máme společnou - těžiště našeho vyprávění leží v dialozích. Dobrý dialog vám o postavě řekne víc než popisy na deseti stránkách. Dlouhé odstavce bez přímé řeči mě trochu odrazují i jako čtenáře, protože ne každý je dokáže zaplnit slovy tak, že čtenáře nenudí. Ale přímá řeč, ta můj krevní tlak vždycky zvýší. Vím, že mnozí z vás teď asi kroutí hlavou a nechápou. Nepsala jsem už ale někdy, že nejsem zrovna typický knihomol?
Zpátky ale k hlavní stati tohoto příspěvku. Totiž že konec se blíží, ale stále ho nevidím. Jasně, finální zápletku mám vymyšlenou už od loňského roku. Pořád ale nevím, jaké bude vyústění příběhu po tomhle plot twistu.
Malý spoiler pro budoucí čtenáře, který se na blogu jistě ztratí: Ani se nepokoušejte hádat pachatele. Fakt. Je to úplně zbytečný.
S nějakými variantami už trochu koketuji, ale pořád jsou to jenom takové můstky, které vedou k další akci. A já bych už ráda znala podobu těch závěrečných slov, můstky mě nezajímají! Připadám si jako svůj vlastní čtenář, který se blíží k posledním stránkám, a furt neví, jak to všechno na konci dopadne. Může jenom doufat, že to autor moc nezmastí. Zkuste mi pak na internetech knihu hodnotit slovy, jak je moc předvídatelná. Sakra, vždyť ani já nevím, jak skončí jako! A opravdu z toho už začínám být nervní.
Já vím, že zatím se mi všechna ta slepá místa vždycky vyjevila sama. Utěšuji se, že se to podle zákonu pravděpodobnosti prostě musí stát i teď, i když se mi tomu momentálně nechce věřit. Vzpomínám si na ten E-PIC-KÝ KO-NEC (aspoň z mého skromného pohledu, haha), který mě napadl při psání povídky do Hledá se autor bestselleru. Tak trochu už začínám pomýšlet na možnost, že to třeba nebude úplně happyend pro mé postavy...
 |
| Mé postavy |
Mám takový dojem... Že šance, že na něho přijdu, se zvýší, když se do toho znovu opřu.
PS: Na poličce mi už leží další Grisham. Ještě než tu knížku dopíšu, možná se i naučím psát!
Žádné komentáře:
Okomentovat