Ve vzpomínkách se vracím do roku 2014. Moje dosud nevydaná prvotina je hotová, zažívám svá první odmítnutí a přemýšlím, jakým směrem se vydat dál. Chci začít pracovat na věci, kterou mám rozpracovanou od osmnácti, ale nakonec začnu (ne)překvapivě psát druhý díl debutu. Nadšení mě ale brzy opouští a já se začínám rozhlížet po něčem jiném. Respektive se pokouším něco vymyslet.
V říjnu jdu ven s jedním klukem. Ušetřím vás detailů, ale stane se jedna podivná věc, kterou prostě nedokážu označit jinak než zásah osudu, klidně se mi zasmějte. V takové, řekněme zvláštní situaci, ehm, dostanu telefonát, který bych rozhodně nikdy nečekala a který mě ze všeho zachraňuje. Až na delší den si plně uvědomím, jak divný deus ex machina jsem zažila a že to fakt nemohla být jenom náhoda. V dalších dnech o tom samozřejmě hodně přemýšlím. Postupně si celý problém přebírá fantazie a moje hlava začíná vymýšlet příběhy. Protože tak to u spisovatelů obvykle bývá.
Ráda bych věděla, kdy se to přesně stalo. Že třeba 11. listopadu ve tři hodiny odpoledne jsem na to přišla. Tyhle momenty ale nejdou zachytit. Tak jsem ale přemýšlela, rekapitulovala jsem si říjnovou událost a pak přišla ta nejelementárnější otázka spisovatele: "A co kdyby?" Co kdyby to bylo všechno jinak? Co kdyby jsem tam tehdy byla z úplně jiného důvodu? Co kdyby... tam byli ještě další lidi, celá parta a dělali bychom nějaké věci?
BINGO!
Námět byl na světě. Původním záměrem bylo napsat temně laděnou satiru. Pak jsem během psaní ale poslouchala soundtrack "Interstellar" a dramatický obrat ve skladbě "Detach" udělal i obrat s celým příběhem. No jasně! První to budou jenom legrácky, ale pak se tam stane něco hodně špatného. Někdo zemře. A už to bude kurva vážný.
SUPER!
Jenže víte, jak je to s těmi příběhy... Krásně si je v hlavě narýsujete, ale oni se pak stejně začnou měnit a psát po svém. Takže nejenom, že jsem onu zápletku nakonec úplně změnila, ale moji hrdinové se jí v syžetu ani přímo nezúčastnili. Scéna s "Detach" v pozadí (lol) byla ale stále aktuální. Jen už měla úplně jinou podobu. Měl to být právě onen velký závěrečný plot twist, o kterém tu už nějakou dobu melu. Po něm bude následovat už jenom epilog..., jehož obsah stále ještě neznám, ale nekažme si optimisticky laděný článek. Jeho účelem totiž bylo říct - jsem tam.
Jednou skladbou to začalo, jednou skladnou všechno také končí. Se svým psaním jsem doslova před dveřmi onoho velkého odhalení. Modlete se za mou hrdinku. Modlete se za mě. Celou dobu jsem vzhlížela přesně k tomuto bodu a nyní ho už konečně převedu do Wordu. Co se stane po něm? Příběh si svou cestu zase najde, na mně to už nezáleží.
A tak mě napadá, že před epilogem se podruhé v životě podívám na Interstellar. ❤
Žádné komentáře:
Okomentovat