#91: Dopsáno!

Trvalo to 150 let. Vypila jsem během toho stovky a stovky zelených čajů a Red Bullů bez cukru. Slyšela milionkrát soundtrack Interstellar od Hanse Zimmera. Málem jsem zešílela.

Lidi se mě ptali, kdy to už bude hotovo - to samé zajímalo i mě.
Lidi se mě ptali, jak se to jmenuje a o čem to je - to se přece neříká, dokud to není hotové, odbývala jsem je. Nechápali. Možná ani nevěřili, že jsem to psala.

Fakt jsem to ale psala. Slovo za slovem. Odstavec za odstavcem. Kapitolu za kapitolou. Mohla jsem jenom doufat, že tam někde je v té temnotě i konec. Byla to jen víra, co mě nutilo stále sedat k počítači a psát dál. No, ale jak už jste si mohli z podobně laděného textu odvodit - mám hotovo.

Na šampaňské je ještě brzy. Je to samozřejmě teprve první verze a přede mnou je ještě velmi náročná revize (ale zatím se na ni sebedestruktivně těším, chaha). Ale tak jako jasně, že mám radost. Fakt... Tohle je ta divná věc s lidmi, jako jsem já. Tak dlouho a usilovně se o něco snažíme. A když toho dosáhneme... 

Napsala jsem poslední tečku, vypnula Word, zaklapla notebook a... to bylo vše. Ne, že bych čekala, že budu radostí skákat do stropu, ale stejně. Dopsala jsem knížku, panebože. To aspoň nemůžu předstírat, že jsem šťastná? No nemůžu.

Ale jo. Je to dobrý pocit.

A pokud zdárně dopíšu revizi, nemusíte mít strach, že bych už lehce nešílela. Minimálně se aspoň hodně opiju.

Závěr první verze byl koneckonců očekávaný dlouho. Respektive od července, abych byla přesná, ehm. Nebylo to zas takové překvapení. To správné ukončení příběhu se ale ne a ne vyjevit. Teprve na začátku listopadu (nejhoršího měsíce tohohle roku btw, ale nepředbíhejme, prosinec může ještě překvapit!), když jsem ležela během krátké nemoci v posteli a přemýšlela o knize, mě napadl možný konec. Nijak extra jsem z něho nadšená nebyla, ale rozhodla jsem, že to zkusím. Co mi ostatně zbývalo jiného? Jak to už ale bývá, příběh nakonec převzal velení sám nad sebou a najednou přede mnou byla daleko lepší a hlavně smysluplnější verze závěru. Halelujá!

Možná i z toho důvodu jsem se v úplném závěru nikam nehnala a dopisování jsem natahovala, co nejvíc to šlo. Musela jsem si pak trochu promluvit do duše, ať už toho nechám, sednu si k tomu, sakra, a těch posledních pár stránek dodělám. Tak jsem to teda udělala. Dopsala jsem ty stránky. Poslední odstavec jsem si vyloženě užívala a neodpustila jsem si i nějakou pro mě typickou srandičku. No však si to třeba někdy přečtěte. :)

A co teď? Není čas ztrácet čas.

VZHŮRU NA REVIZI!

Konečně můžu použít obrázek, který mi měsíce až roky hnije mezi oblíbenými příspěvky na tumblr. Já se toho fakt dožila. Neuvěřitelné.