Ještěže máme ty instagramy. Jenom tak jsem mohla zjistit, že je to iluze. Že také uplynulý rok měl skutečně dvanáct měsíců. A vlastně byl ukrutně dlouhý. Byl plný skvělých koncertů. Parádních setkání. Nevšedních zážitků. Oslav a večírků. A jen tak mimochodem - dopsala jsem knihu.
Byly to ale bohužel i ty horší věci. Rok 2018 bych označila za rok plný extrémů - buď jsem se zkrátka měla hodně dobře, nebo hodně špatně, nic mezi. A spíš převládalo to druhé... Pár věcí jsem se ale naučila:
(každý z bodů mělo doprovázet velmi vtipné meme, ale našla jsem jen jedno :-/)
1. Všechno špatné jednou pomine
Pamatujete si na dobu, kdy jste si naposledy říkali, že teď už to fakt nedáte? Všechno se vám sypalo na hlavu, problém střídal problém a zdálo se, že na konci tunelu žádné světlo není? No ale stejně jste se z toho nějak dostali. Protože tak to je, v jiném případě by to byl už úplný konec. Vždycky to nakonec pominulo, jen tomu v tu určitou chvíli nikdy nevěříte. A tak znovu a znovu trpíte.
2. I na špatné období budete jednou vzpomínat
Nebo je to jenom moje specialita? Nemluvím samozřejmě o vyloženě špatných obdobích, když vám například někdo zemře nebo trpíte nemocí. Mluvím o takových těch klasických dnech/týdnech na nic, kdy vás štvou různé malichernosti a z různých důvodů se nemáte dobře. Jednou to ale přejde, vy se podíváte nazpět a... Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná divná a že i další z vás mají tendenci si temná období svého života romantizovat. Za všechny příklady bych uvedla svůj sedmnáctý rok, kde jsem po večerech sedávala ve tmě svého pokoje, v uších jsem měla Pornography od The Cure a prožívala "existenční krizi". Můj nejlepší kámoš seděl za vraždu, ve škole jsem to nesnášela, mezi svými kámoškami jsem si připadala jako outsider a hlavou se mi honila kopa dalších ponurostí. Jenže co naděláte... Ta deska už nikdy nebude znít tak dobře jako tehdy a na ten čas dnes celkem sadomasochisticky vzpomínám. Také v roce s osmnáctkou na konci bych našla několik krátkých epizod temna, na které dnes vzpomínám skoro... s potěšením!? Třeba jsem jenom sebedestruktivní posluchač NIN (jsem!). Ale spíš si myslím, že takhle naše paměť funguje. Špatné věci časem přefiltruje. Utrpení dodá jakýsi sentimentální punc. A přiměje vás tak nějak s nostalgií vzpomínat i na doby, kdy nebylo nejlíp.
3. Vždycky poznáte někoho lepšího
Ten příběh začíná pokaždé stejně. Někoho poznáte. Začnete se bavit. Psát si. Vyjdete si ven. Třeba si spolu něco začnete. Třeba si spolu ani nic nezačnete. Každopádně chci říct jednu věc - prostě se do někoho zamilujete, abychom byli konkrétní. To slovo používám vždycky trochu s despektem. Jenže víte, jak to chodí. Většinou z toho nakonec nic není. Něco se pokazí. Ten člověk se vám začne vzdalovat. Co s tím ale naděláte, když jste pořád zamilovaní? Nejhorší je ta jistota, kterou v tu chvíli máte. Protože byste dali snad i ruku do ohně, že nikoho lepšího už nenajdete. Fakt. Nikdy. Tohle je ten nejlepší, nekrásnější, pro vás nejvhodnější, nej nej nej bla bla bla člověk, kterého jste ve svém životě potkali. (Okej, je to sice debil, je totálně prázdný a otrávený a vlastně i úplně tuctově vypadá, ale pst, to se ještě neví! To by přece bylo moc snadné, kdyby se to vědělo hned!) Takže když to s ním nemá vyjít..., je to tak trochu v prdeli, co si budeme korektně povídat. Ha, kolik jsem už takových nejlepších kluků z celé planety potkala. Mám vlastně neobyčejné štěstí. Ale... pokud to nemá žádnou budoucnost, dřív nebo později na to dojdete. Pokud nejste úplní blázni. U každého to trvá jinak déle, ale vždy nastane ta chvíle osvícení. Rána do hlavy. Moment, kdy toho už máte plné zuby. A všechno vám bohužel dojde... Že jste se zase zamilovali do úplného idiota! V nejlepších případech o vás ten člověk po čase dokonce začne na-jed-nou jevit zájem, ale vy s potěšením zjišťujete, že už vás vůbec nezajímá. Zařeknete se, že příště už takhle nebudete vyvádět. Budete zkušenější. Jenže znáte to... Zase někoho poznáte. Člověka, který bude ještě lepší než ten minulý nejlepší. A zase budete vědět, že nikoho lepšího než tohoto nejlepšího už nepoznáte. Ale poznáte. Tak to je. A pokud ne, tak je to asi konečná a poznali jste toho pravého / tu pravou... Ale tohle není blogísek z červené knihovny, takže žádné happy endy!
4. Musíte trpět, abyste mohli pocítit radost
Tu podivnou pravdu jsem si opět uvědomila před Vánocemi. Bylo 20. prosince, ale já jsem ani vzdáleně nebyla ve vánoční náladě. Už několik dní jsem něco řešila. Toho dne pohár mé trpělivosti přetekl a rozhodla jsem se, že to jedním rázným krokem ukončím. Škoda že nemůžu být konkrétní (tohle není ani humoristický blog), ale prostě jsem udělala jednu věc, která mi konečně měla dát jistotu. K mému štěstí vše dopadlo dobře. A najednou... Trápily mě samozřejmě i jiné věci, ale ty nebyly nic ve srovnání s tímhle problémem. A když jsem ho měla už vyřešený, najednou jsem cítila takovou neskutečnou úlevu. Radost. Štěstí. A blížily se Vánoce, jupííí. Znovu mi došel ten paradox. Že nebýt toho utrpení předtím, tuhle radost bych necítila. Zní to divně, ale musela jsem trpět, abych pocítila štěstí. I když se bezstarostný život jeví jako vysněná utopie, teprve díky starostem a bolesti dokážeme prožívat radost. Myslete na to, až vám v roce 2019 zase nebude do smíchu.
A na závěr je tu další playlist, který úspěšně popisuje můj minulý rok. Bohužel, loni jsem si některé songy spojila s určitými situacemi tak moc, že několik z nich dneska nemůžu už poslouchat. RIP. :(
(každý z bodů mělo doprovázet velmi vtipné meme, ale našla jsem jen jedno :-/)
1. Všechno špatné jednou pomine
Pamatujete si na dobu, kdy jste si naposledy říkali, že teď už to fakt nedáte? Všechno se vám sypalo na hlavu, problém střídal problém a zdálo se, že na konci tunelu žádné světlo není? No ale stejně jste se z toho nějak dostali. Protože tak to je, v jiném případě by to byl už úplný konec. Vždycky to nakonec pominulo, jen tomu v tu určitou chvíli nikdy nevěříte. A tak znovu a znovu trpíte.
2. I na špatné období budete jednou vzpomínat
Nebo je to jenom moje specialita? Nemluvím samozřejmě o vyloženě špatných obdobích, když vám například někdo zemře nebo trpíte nemocí. Mluvím o takových těch klasických dnech/týdnech na nic, kdy vás štvou různé malichernosti a z různých důvodů se nemáte dobře. Jednou to ale přejde, vy se podíváte nazpět a... Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná divná a že i další z vás mají tendenci si temná období svého života romantizovat. Za všechny příklady bych uvedla svůj sedmnáctý rok, kde jsem po večerech sedávala ve tmě svého pokoje, v uších jsem měla Pornography od The Cure a prožívala "existenční krizi". Můj nejlepší kámoš seděl za vraždu, ve škole jsem to nesnášela, mezi svými kámoškami jsem si připadala jako outsider a hlavou se mi honila kopa dalších ponurostí. Jenže co naděláte... Ta deska už nikdy nebude znít tak dobře jako tehdy a na ten čas dnes celkem sadomasochisticky vzpomínám. Také v roce s osmnáctkou na konci bych našla několik krátkých epizod temna, na které dnes vzpomínám skoro... s potěšením!? Třeba jsem jenom sebedestruktivní posluchač NIN (jsem!). Ale spíš si myslím, že takhle naše paměť funguje. Špatné věci časem přefiltruje. Utrpení dodá jakýsi sentimentální punc. A přiměje vás tak nějak s nostalgií vzpomínat i na doby, kdy nebylo nejlíp.
Ten příběh začíná pokaždé stejně. Někoho poznáte. Začnete se bavit. Psát si. Vyjdete si ven. Třeba si spolu něco začnete. Třeba si spolu ani nic nezačnete. Každopádně chci říct jednu věc - prostě se do někoho zamilujete, abychom byli konkrétní. To slovo používám vždycky trochu s despektem. Jenže víte, jak to chodí. Většinou z toho nakonec nic není. Něco se pokazí. Ten člověk se vám začne vzdalovat. Co s tím ale naděláte, když jste pořád zamilovaní? Nejhorší je ta jistota, kterou v tu chvíli máte. Protože byste dali snad i ruku do ohně, že nikoho lepšího už nenajdete. Fakt. Nikdy. Tohle je ten nejlepší, nekrásnější, pro vás nejvhodnější, nej nej nej bla bla bla člověk, kterého jste ve svém životě potkali. (Okej, je to sice debil, je totálně prázdný a otrávený a vlastně i úplně tuctově vypadá, ale pst, to se ještě neví! To by přece bylo moc snadné, kdyby se to vědělo hned!) Takže když to s ním nemá vyjít..., je to tak trochu v prdeli, co si budeme korektně povídat. Ha, kolik jsem už takových nejlepších kluků z celé planety potkala. Mám vlastně neobyčejné štěstí. Ale... pokud to nemá žádnou budoucnost, dřív nebo později na to dojdete. Pokud nejste úplní blázni. U každého to trvá jinak déle, ale vždy nastane ta chvíle osvícení. Rána do hlavy. Moment, kdy toho už máte plné zuby. A všechno vám bohužel dojde... Že jste se zase zamilovali do úplného idiota! V nejlepších případech o vás ten člověk po čase dokonce začne na-jed-nou jevit zájem, ale vy s potěšením zjišťujete, že už vás vůbec nezajímá. Zařeknete se, že příště už takhle nebudete vyvádět. Budete zkušenější. Jenže znáte to... Zase někoho poznáte. Člověka, který bude ještě lepší než ten minulý nejlepší. A zase budete vědět, že nikoho lepšího než tohoto nejlepšího už nepoznáte. Ale poznáte. Tak to je. A pokud ne, tak je to asi konečná a poznali jste toho pravého / tu pravou... Ale tohle není blogísek z červené knihovny, takže žádné happy endy!
4. Musíte trpět, abyste mohli pocítit radost
Tu podivnou pravdu jsem si opět uvědomila před Vánocemi. Bylo 20. prosince, ale já jsem ani vzdáleně nebyla ve vánoční náladě. Už několik dní jsem něco řešila. Toho dne pohár mé trpělivosti přetekl a rozhodla jsem se, že to jedním rázným krokem ukončím. Škoda že nemůžu být konkrétní (tohle není ani humoristický blog), ale prostě jsem udělala jednu věc, která mi konečně měla dát jistotu. K mému štěstí vše dopadlo dobře. A najednou... Trápily mě samozřejmě i jiné věci, ale ty nebyly nic ve srovnání s tímhle problémem. A když jsem ho měla už vyřešený, najednou jsem cítila takovou neskutečnou úlevu. Radost. Štěstí. A blížily se Vánoce, jupííí. Znovu mi došel ten paradox. Že nebýt toho utrpení předtím, tuhle radost bych necítila. Zní to divně, ale musela jsem trpět, abych pocítila štěstí. I když se bezstarostný život jeví jako vysněná utopie, teprve díky starostem a bolesti dokážeme prožívat radost. Myslete na to, až vám v roce 2019 zase nebude do smíchu.
A na závěr je tu další playlist, který úspěšně popisuje můj minulý rok. Bohužel, loni jsem si některé songy spojila s určitými situacemi tak moc, že několik z nich dneska nemůžu už poslouchat. RIP. :(
Žádné komentáře:
Okomentovat