#94: Pár věcí, které mě naučila revize

Co je vrchol prokrastinace (kromě psaní o psaní)? Když článek o revizi dokončíte skoro později než samotnou revizi! Je to tak, odpočet stránek se mi zastavil na čísle 39 a víc než dva týdny - i s doplněním detailů, které si nechávám na konec - tomu nedávám. Momentálně se nacházím v nejlepší části celého textu. Což nechápejte tak, že i nejméně opravuji, právě naopak. Moc dobře si pamatuji, jak jsem tenhle závěrečný úsek psala během horkých srpnových nocí loni na dvoře. Události v příběhu nabraly rekordní otáčky a já věděla, že konec je nablízku. A podle toho taky text plný překlepů vypadá. Ale vůbec mi to nevadí. Pokud nemusím něco zvlášť přepisovat, opravování zapomenuté čárky nebo špatného i/y mě baví. A hlavně mě baví ten závěrečný děj. Možná je ta knížka blbost, ale závěr aka mikulášský večírek se mi prostě líbí. Dokonce jsem se přistihla, že hlavní hrdinku chvílemi lituji a upřímně s ní soucítím (!), což je vhledem k tomu, že se mi podařilo vytvořit nesympatickou postavu hyperdramatického fracka s nepřiznanou hraniční poruchou osobnosti fakt divné. Ne. Nepsala jsem o sobě, ehm.

Btw tady je malá ukázka mé pisatelské morálky.

Nechápete? Nejste jediní...

Zatímco většina svědomitých spisovatelů si k příběhu jistě vede pečlivou dokumentaci a má na to kupříkladu nějaký sešit, tohle je, prosím, náhled do mých "pracovních listů" - pár papírů popsaných chaotickými poznámkami, jejichž význam zapomínám hned v momentu napsání. A něco po sobě ani nemůžu přečíst, ha. Závěrečný tuning a dopisování "věcí nechaných na potom" bude ještě hodně hodně zajímavý... Myslím, že jsem už ale jednou vysvětlovala, že mým řádem je chaos a neumím pracovat jinak. A stejně tak NENÁVIDÍM seznamy, to-do listy, rozvrhy a další organizační věci. Ustup, Satane. Ne.

Během revidování jsem objevila svou slabou stránku - nadužívání výplňových slov typu "ale", "ještě", "samozřejmě" atd. Bohužel mi to došlo až někde v poslední třetině knihy. Taky jsem si ale uvědomila pár dalších věcí:

1.) Autorská slepota je skutečná
Ne, že bych to předtím nevěděla. Ale teď se o tom ujišťuji ještě víc. Takové to, když si něco přečtete desetkrát, ale chybu tam stejně najdete až po jedenácté. To přinejlepším. Ale dost možná ji tam ani nenajdete. Najela jsem na techniku, kdy si jednotlivé úseky po sobě čtu dvakrát - jednou nahlas, to abych slyšela, jak to všechno zní, podruhé v duchu, abych doladila "poslední chybky". A stejně v druhém čtením narážím na věci, které jsem měla opravit už ve čtení prvním. A je mi jasné, že při čtení třetím bych narazila na další přehlédnuté chyby. Každopádně to moc nehrotím. Vím, že právě díky fenoménu autorské slepoty (o kterém chci udělat celý článek) to stejně nikdy nebude stoprocentní a podobně rozsáhlé dílo potřebuje pohled druhé osoby. A zopakuji to už asi posté - pokud ten příběh v sobě něco má, editora od vydání neodradí přehlédnuté ji/jí. V opačném případě to může být bezchybný rukopis s nulovou prací pro korektora, ale stejně mi to nikdo nemusí chtít vydat.

2.) Když se už jednou člověk do tvorby knihy pustí, měl by pokračovat bez velkých přestávek
To platí samozřejmě také o revizi. Protože co se většinou stane, když s nějakým textem dlouho nepracujete? Zapomínáte. Týká se to hlavně detailů. Hodně věcí jsem musela mazat/přepisovat jenom kvůli své nepozornosti. Buď jsem se opakovala, nebo jsem třeba načrtla věc, ke které jsem se už později nikdy nevrátila. Naposledy jsem se hodně pobavila nad jménem. Jak jsem už kdysi dávno psala, jména (a taky titulky, podnadpisy apod.) jsou má Achillova pata a vždycky se na nich nejvíc zaseknu. Celou knížku jsem kupříkladu psala bez jména jedné zásadní postavy. X se v mém příběhu objevovala dokonce i značnou část revize. Když byla ale ona postava na straně 130. poprvé uvedena do děje, došlo mi, že by už nebylo od věci ji nějak pojmenovat. Vůbec mě to nezdrželo několik dní a neměla jsem chuť notebook prohodit oknem! Jedno debilní jméno. Ale nakonec jsem něco splácala. Jaké bylo mé překvapení..., když někde na 195. straně ta postava jméno měla! A jaké bylo mé udivení..., když ji na stránkách dalších zase nahradilo anonymní X. Jako by mě zkrátka na chvilku osvítil Bůh, jenže když jsem se k tomu kdoví po jaké době vracela, zase jsem to zapomněla. Ale jinak jsem myslím v pořádku. Doufám...

3.) Že bych si měla víc věřit
Jsem zbrklá. Ve všem ve svém životě. Tedy i v revidování. Když narazím na pasáž, která mi moc nesedí, na divně uspořádanou větu nebo divně vyskloňované slovo, samozřejmě hned mažu a přepisuju..., abych si hned vzápětí přečetla nadcházející text a zjistila, že vše vlastně sedí a vše má svůj důvod. Takže zase dopisuju nebo mačkám ctrl+Z. Stačilo by přitom jenom ubrat páru a trochu víc si věřit. Je to sice těžko k uvěření, ale ani ten člověk, který psal hrubou verzi textu, nebyl úplně blbej.

4.) Mazání je základním kamenem revize
Psala jsem to už na svém Facebooku. Když vám něco nesedí a není to ani žádná důležitá část, která v příběhu musí být - SMAZAT. Můj rukopis je už chudší o cca 5 tisíc slov. U větších pasáží, které jsem musela odstranit kvůli tomu, že se tam vzhledem k budoucímu ději nehodily, mě to fakt mrzelo. (Samozřejmě jsem je nesmazala úplně, ale překopírovala jsem je do jiného dokumentu.) Jinak si ale mazání užívám. Je to stejně parádní pocit, jako když máte přerostlé vlasy a a konečně vás někdo ostřihá. Což mi připomíná, že bych se zase měla trochu ostříhat.

5.) Že se mi vlastně podařilo napsat celkem solidní příběhový mindfuck...
Ale tohle jste nečetli, okej? Ta knížka je samozřejmě skvělá a strašně jednoduchá na pochopení. Vůbec s vaším mozkem nedělá v každé nové kapitole kotouly, to jenom já jsem pitomá. Fakt. Určitě to tak musí být.