Nevím přesně, na jaký popud jsem se vrátila. Vím, že jsem zprvu sdílela gify s The Horrors a The Vaccines (a s Justinem Youngem pochopitelně). Pamatuju si, jak zemřeli hokejisté a já k tomu něco postovala. No a pak se to rozjelo. Přidaly se gify Skins, které jsem v té době hodně sledovala. Gify Pařby ve Vegas. Galaktické obrázky. Gify a citáty z Perks of Being a Wallflower! ❤️A pak spousta takových těch tumblr obrázků plných mladých lidí, zábavy. Radosti ze života... Hm. Zajímavé vzhledem k tomu, že já vlastně nikdy nebyla takhle mladá, jestli mě chápete. A zajímalo by mě, jestli jsou to všechno jenom načančané obrázky z amerických filmů, nebo je opravdu někomu šestnáct, sedmnáct, a tohle reálně zažívá. No ale to je na jinou debatu, zpátky k tématu.
Brzy jsem se také já stala na Tumblr závislou. Až na výjimky jsem nevytvářela originální content, byla to pro mě spíš taková nástěnka plná inspirace. Nebylo ovšem dne, kdy bych tam nezavítala. Protože tam byly všechny ty citáty a slogany, které vyjadřovaly přesně to, co jsem si cítila. Ty úžasné obrázky života, který jsem chtěla žít. A miliony gifů a pičovinek s mými oblíbenci.
Jasně, v mém případě to byla jenom taková blbost pro děcka. Nebyl to skutečný blog nebo tak. Jenže problém je, že jsem to provozovala ku*evsky dlouho. Plus mínus osm devět let? A když děláte něco takového tak dlouho, už to vlastně není jenom debilní nástěnka, ale spíš takový virtuální deníček. A taky, že jo. Člověku zvenčí by nic neřekl, ale já věděla, že třeba tenhle citát jsem adresovala určité osobě. Že tenhle slogan jsem nereblogovala, protože zněl cool, ale protože odkazoval ke konkrétní situaci. A když jsem jednu dobu jela třeba téma Punishera (resp. Franka Castlea, protože to byl ještě Daredevil), bylo to proto, že jsem se s ním tehdy ztotožňovala. Což je legračně dramatické, protože mně rodinu nikdy nevystřílel ani jsem po nocích nevraždila kriminálníky, ale tak to bylo. A já vím, proč to tak bylo. A dnes bych na to už úplně zapomněla, kdyby nebylo Tumblr. Kterého už právě není...
Mimo jiné jsem si postupem času založila pár vedlejších blogů s originálním obsahem. Na první jsem si házela vlastní fotky, druhý jsem krátce vedla jako hudební blog, třetí sloužil jako moodboard pro mou knížku. Před týdnem mě napadlo založit si něco takového i pro svou povídku. Bavilo mě to ale asi tak deset minut, pak jsem se rozhodla, že je to zbytečnost a zase si to smažu. Vlezla jsem do Nastavení vedlejšího blogu (nebo jsem si to aspoň myslela) a vybrala položku Smazat. Přiznávám, že když to po mně chtělo heslo pro potvrzení, milisekundu jsem tu myšlenku opravdu měla. Že tu něco neštymuje, když si mazání vedlejšího blogu musím potvrzovat heslem. Ale napsala jsem ho tam. Když mě to pak vyhodilo z celého účtu, zase mi to neštymovalo, ale myslím, že podvědomě jsem to už věděla - osm let virtuálního života jsem smazala z povrchu zemského. Prostě jen tak. Rychleji a snadněji, než byste luskli prstem.
Zprvu jsem tomu odmítala věřit. I když všude psali, že to nejde vrátit, vůbec jsem nepřemýšlela, že by se to vrátit nedalo. Napsala jsem podpoře. Stejná odpověď. A tehdy mi došlo, že se to asi opravdu stalo. Nevím, co dalšího k tomu říct. A samozřejmě se dějí horší věci, ale jak píšu výš, Tumblr byla nástavba mého papírového deníku. O mém životě (aspoň mně) říkala mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Všechny ty roky, moje nálady, myšlení, zážitky, lidé, které jsem tehdy potkávala. To, co jsem si nezapsala do papírového deníku, bylo právě tam. A teď je to pryč.
Donutilo mě to opět zamyslet se nad tím, jak je naše virtuální existence křehká. Všechny naše fotografie, konverzace a soubory nejsou nic jiného než shluk dat. A ten můžeme jedním kliknutím, jedním potažením prstu, jednou chybou v systému navždy smazat. To, že budete tak debilní jako já a omylem si něco smažete, předem asi moc ovlivnit nemůžete. V jiném případě je tu ale opět má stará rada: ZÁLOHUJTE. Eh, proč jsem ten první člověk, který se jí v žádném případě neřídí?
PS, pro astro nadšence only: Ačkoliv mám OBŘÍ ALERGII na pojem retrográdní Merkur (aka mercury retrograde) a všechny meme s ním spojené (protože nějaká vracející se planeta ani Kalousek fakt nemůže za vaše posrané životy!!), je nějaká náhoda, že se mi to stalo zrovna na začátku tohoto období!?
PPS: Pokud si nemůžete zapamatovat, jak se Tumblr na konci správně píše, mám pro vás mnemotechnickou pomůcku Bože Lij Rum. Nemáte zač.
Brzy jsem se také já stala na Tumblr závislou. Až na výjimky jsem nevytvářela originální content, byla to pro mě spíš taková nástěnka plná inspirace. Nebylo ovšem dne, kdy bych tam nezavítala. Protože tam byly všechny ty citáty a slogany, které vyjadřovaly přesně to, co jsem si cítila. Ty úžasné obrázky života, který jsem chtěla žít. A miliony gifů a pičovinek s mými oblíbenci.
Jasně, v mém případě to byla jenom taková blbost pro děcka. Nebyl to skutečný blog nebo tak. Jenže problém je, že jsem to provozovala ku*evsky dlouho. Plus mínus osm devět let? A když děláte něco takového tak dlouho, už to vlastně není jenom debilní nástěnka, ale spíš takový virtuální deníček. A taky, že jo. Člověku zvenčí by nic neřekl, ale já věděla, že třeba tenhle citát jsem adresovala určité osobě. Že tenhle slogan jsem nereblogovala, protože zněl cool, ale protože odkazoval ke konkrétní situaci. A když jsem jednu dobu jela třeba téma Punishera (resp. Franka Castlea, protože to byl ještě Daredevil), bylo to proto, že jsem se s ním tehdy ztotožňovala. Což je legračně dramatické, protože mně rodinu nikdy nevystřílel ani jsem po nocích nevraždila kriminálníky, ale tak to bylo. A já vím, proč to tak bylo. A dnes bych na to už úplně zapomněla, kdyby nebylo Tumblr. Kterého už právě není...
PS, pro astro nadšence only: Ačkoliv mám OBŘÍ ALERGII na pojem retrográdní Merkur (aka mercury retrograde) a všechny meme s ním spojené (protože nějaká vracející se planeta ani Kalousek fakt nemůže za vaše posrané životy!!), je nějaká náhoda, že se mi to stalo zrovna na začátku tohoto období!?
PPS: Pokud si nemůžete zapamatovat, jak se Tumblr na konci správně píše, mám pro vás mnemotechnickou pomůcku Bože Lij Rum. Nemáte zač.
Žádné komentáře:
Okomentovat