#116: Spisovatelství sucks!

Haleluja. Je to k nevíře, ale stále žiju a stále jsem nepublikovaný autor. Okej. To druhé je velmi uvěřitelné. Po dlouhé době se ale konečně hlásím s menší aktualizací. I když příliš pozitivní to nebude ani tentokrát.

Jak jsem už teasovala na svém Instagramu (kam jsem se v poslední době přesunula; pokrok nezastavíš), dostala jsem první opravdovou zprávu od nakladatelství, čti takovou, kde se píše i něco víc než "nehodí se do edičního plánu". Mail mě zastihl po půlnoci v karlínském hotelu, jen několik hodin poté, co jsem si stěžovala, jak je vydání knihy pro debutujícího autora mission impossible. Celé preludium je v instagramovém příspěvku, pojďme rovnou k hlavní stati. Jak lze odtušit z úvodu, happy endem to nedopadlo. Ale nebylo to ani úplně špatný. 

Ve zkratce: Téma je zajímavé, vydat by se to dalo, ale chtělo by to ještě přepracovat. Nejmenovaná redaktorka nejmenovaného nakladatelství mi nabídla pár nápadů, za což jsem vděčná, ale tady nastává onen kámen úrazu - nejdou převést do praxe.

Především mi bylo doporučeno, abych se více věnovala také dalším postavám krom hlavní hrdinky, abych čtenářům představila jejich backstage, střídala v ději pohledy... and here we go! Nic takového udělat nemůžu. Příběh stojí na tom, že bližší vhled máme jenom do života hlavní hrdinky, že prostě nevíme nic dalšího a společně s hrdinkou se po celou dobu ptáme what the fuck is going on here? Teda na to byste se měli v ideálním případě ptát vy, já to samozřejmě vím. Vždyť i samotná hrdinka si někde uprostřed děje uvědomuje, že své parťáky vlastně vůbec nezná! Hrubá kostra příběhu je klasická detektivka: Kdo to udělal? Kdybych střídala pohledy, kdybych nechala čtenáře nahlédnout do života dalších postav, do jejich hlavy, úplně bych vyrušila onen závěrečný plot twist, to velké odhalení. Blbě se to vysvětluje, když jste na druhé straně autorovy barikády, ale snad jsem aspoň trochu srozumitelná. 

Tohle a skutečnost, že redaktorka příběh zařadila do žánru young adult (což vzhledem k počtu sprostých slov, mrtvol a věku hrdinů úplně není no :D), mě přivádí k myšlence, že to četla třeba jen tak do druhé kapitoly... Což naprosto chápu! Jasně, že v nakladatelstvích nemají čas ani prostor číst od začátku do konce každý rukopis, pokud v něm na první dobrou nevidí silný potenciál. Takhle ale zkrátka nevím, co si z toho vzít, jak na tom případně zapracovat... 

Nechci vypadat jako egocentrický autor, který si nenechá poradit od kompetentního člověka, ale po zvážení všeho výše jsou mé pocity zkrátka rozpačité. A protože nevím, kam se hnout, paralyzovaná stojím na místě. Spisovatelství sucks!

#109: Neumím dělat zázraky

Do tohohle příspěvku se mi moc nechtělo. Nechci se tu litovat ani nechci předávat pochmurná poselství, která by si z toho někdo mohl odnést. Spisovatelská dráha má ale i svou stinnou stránku a taky o té je třeba psát. 

Jak se pravidelní čtenáři mého blogu mohli dovtípit z mého mlčení, ani letošní rok nezakončím jako publikovaný autor. Budu jím vůbec někdy? To je otázka, nad kterou v poslední době raději moc nepřemýšlím. Samozřejmě jsem nečekala, že mi knihu vydá první nakladatelství, které oslovím. Když ale už pošesté nedostanete žádnou odpověď nebo alibistickou "je nám líto, ale nehodí se do edičního plánu", trochu vám to vezme tvůrčí elán a naději. Abychom si rozuměli, nezoufám si nad tím, že česká nakladatelství nedávají začínajícím spisovatelům šanci. Chci tím říct jediné - možná neumím tak dobře psát. V zoufalosti jsem to znovu začala zkoušet i s první knihou, kterou jsem původně nechtěla za debut, ale výsledek je v podstatě stejný.

I to je důvod, proč jsem letos na NIČEM NOVÉM nepracovala. V době pandemie, kdy jsem byla doma ještě víc než obvykle, jsem nenapsala ani čárku. Jsem si vědoma, jak neskutečně plýtvám časem, ale co mám dělat? Mám pokrčit rameny a říct si: "OK, tak to holt s prvními dvěma knížkami nevyšlo, ale to je přece normální, že nikdo není ve svých prvních románových pokusech Stephen King. Aspoň jsem se rozepsala, autorsky se posunula a knížka nr. 3 bude zase o level výš." Nejde tu o to, že bych měla strávit tři měsíce nad psaním nové věci a další tři měsíce nad revizí; vím, že pro normální autory je jeden rok = jedna kniha rutina, ale já to se svou mentální výbavou, čítající chabou pozornost, mizernou produktivitu a neschopnost oddělovat svůj osobní život od tvůrčí činnosti, zkrátka nedokážu. V případě knihy se u mě bavíme o dalších dvou až třech letech práce. Minimálně. Kvůli čemu? Abych strávila další dva roky tím, že budu jednou za tři měsíce, někdy ani to ne, dostávat odmítavé odpovědi? A co pak? Zase jenom pokrčím rameny a strávím další půlku života na mission impossible číslo nekonečno? Protože vám něco řeknu - já to už prostě nevím.

Nevím, jestli umím psát a můj příběh je publikovatelný. Ano, u knížky 1 i 2 jsem si to myslela. Nikdy nebudu patřit k sebevědomým tvůrcům, kteří si myslí, že napsali nejlepší věc ever, ale i já si v závěru myslím, že mé dílo je schopné publikace a lidem se může líbit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bych ho nenabízela dál, to je logické. Protože se ale zatím nenašlo nakladatelství, které by se mnou tuto myšlenkovou rovinu sdílelo, přestávám si být jistá, na kolik je tento můj názor relevantní. Chápete? Už nevím, na kolik si můžu v tomhle věřit. 

Řeknu vám výstižný příklad z nedávné minulosti. Letos jsem se zúčastnila literární soutěže Knih Dobrovský a stalo se mi něco výjimečného. Napsala jsem povídku, za kterou jsem si stála na 150 %. To říká člověk, který o svém díle věčně pochybuje. Nepamatuju, že by se mi kdy psalo tak lehce. Byl to úplně vesmírny shit, jestli mě chápete. Položila jsem otázku, dostala jsem odpověď. Všechno to do sebe zapadalo, jako dobře namazaný stroj. Většinu povídky jsem napsala 48 hodin před deadlinem a byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Na výhru mohli být větší aspiranti než já, ale že bych se nedostala ani do rozšířeného výběru dvaceti pěti nejlepších? Come on! A to teď opravdu nechci znít nějak namyšleně. Přesto - přesně tohle se stalo. A pokud ze sebe vydáte to nejlepší, čeho jste v určitý moment schopni, ale stejně to skončí bez povšimnutí... Třeba to tak dobré nebylo? Nalijme si čistého vína. Jenže já to zase nepoznala. Já si opravdu myslela, že je to dobrý. Pokud nedokážu skórovat ani s výtvorem, o kterém jsem natolik přesvědčená... Neumím dělat zázraky. 

🔺

PS: Tímto textem nechci naznačit, že to snad vzdávám. Budu to zkoušet dát, i když momentálně nemám ani šajnu kde. Jako úplně poslední je tu možnost samonákladu, ale opět: Má cenu jako neznámý autor bez větší propagace a fanouškovské základny vydávat něco, v čem ani skuteční odborníci nevidí potenciál? Z vydávání knížek možná nikdy nezbohatnu, ale prodělávat na tom už vůbec nechci.

#96: Poctivě vyprokrastinovaný článek o konci revize

Ahoj. Jmenuji se XY a mou specialitou je psát resumé z revize dva (hahaha) tří měsíce po jejím konci. Ne, že by to byla věc, kterou svět dychtivě očekává, ale hlavně já měla v hlavě připravený pěkný článek..., který tam už nemám. Tak se pokusím improvizovat, protože to je jediná věc, která nám chaotikům a patologickým prokrastinátorům nakonec zbývá.

Takže, také u revize se mi přihodila stejná věc jako při dopisování knížky a čím blíže konec byl, tím více jsem ho odkládala. Tentokrát se ale nejednalo o oddalování příjemného (znáte to? Taky si marcipán z dortu vždycky necháváte na konec?), spíš mě v závěru čekalo nejvíc práce, z čehož měl můj laxní mozek panickou hrůzu. V závěru srpna jsem si ale opět promluvila do duše (taky to někdy zkuste!) a jasně jsem si řekla, ať se konečně vzpamatuju... Dobře, takhle přesně jsem to neřekla a určitě to bylo plné sprostých slov, ale jak říkám, bylo to už někdy před půlstoletím.

Poslední kapitola je zásadní, protože v ní ústy hrdiny všechno vysvětluju. (Takže poznámka pro případné čtenáře, kteří knihu po prvních stranách neodloží a dokonce vydrží až do těch posledních: Ono by se to tam mělo všechno v závěru vysvětlit, jestli jsem na něco nezapomněla, tudíž neztrácejte trpělivost!) Vzhledem k vidině blížícího konce jsem ji ale během psaní pěkně odflákla, takže bylo třeba si nad ní znovu sednout a spoustu věcí přepsat/dopsat. A víte, jak to bývá. Ať už nějaký úkol vypadá sebetěžší, ono to stejně vždycky jde, když si nad tím sednete. Takže se stalo, že bylo 30. srpna dvě hodiny ráno, uvnitř milion stupňů, a já dokončila revizi. Juchů. Ne, ani teď jsem se nijak zvlášť neradovala, protože to neumím. Člověk by až řekl: "Taková duševně statická figurka, která si nikdy nic neumí užívat, si prostě zaslouží, aby jí to na just někdo vydal!"

Že jsem poté poctivě prokrastinovala i zaslání knihy do prvního nakladatelství netřeba dodávat, přece nepůjdu proti své pověsti. První zaslání bylo navíc (asi) fail, protože nakladatelství, které jsem si vybrala, na svých stránkách nemělo formulář či email pro případné autory, takže jsem to poslala někam na informace nebo co. Druhé mělo formulář, ale zase mi tam zprvu nešel nahrát soubor, takže kdo ví, jestli se něco někam vůbec odeslalo! Řekněme, že tohle by byl ale splněný sen, ovšem nepředbíhejme.

V mezičase samozřejmě dělám další revizi, tentokrát už na papíře, a opět si to užívám. Zase mě fascinuje, jak odlišně se čte text z počítačového editoru a jak z papíru. Jakože úplně jinak a líp! Zatím jsem ale neměla stránku, ve které bych něco neškrtla/neopravila... Hmm, dobré na to, že to už někomu nabízím.

No a teď už radši končím, protože mi tenhle článek vůbec neleží už zase několik týdnů v editoru a já nepřemýšlím, jak ho zajímavě ukončit!

PS: a aby text nebyl tak prázdný (i mně holt někdy dojdou gify), tady je aspoň pěkná (trochu tematická) písnička.

#91: Dopsáno!

Trvalo to 150 let. Vypila jsem během toho stovky a stovky zelených čajů a Red Bullů bez cukru. Slyšela milionkrát soundtrack Interstellar od Hanse Zimmera. Málem jsem zešílela.

Lidi se mě ptali, kdy to už bude hotovo - to samé zajímalo i mě.
Lidi se mě ptali, jak se to jmenuje a o čem to je - to se přece neříká, dokud to není hotové, odbývala jsem je. Nechápali. Možná ani nevěřili, že jsem to psala.

Fakt jsem to ale psala. Slovo za slovem. Odstavec za odstavcem. Kapitolu za kapitolou. Mohla jsem jenom doufat, že tam někde je v té temnotě i konec. Byla to jen víra, co mě nutilo stále sedat k počítači a psát dál. No, ale jak už jste si mohli z podobně laděného textu odvodit - mám hotovo.

Na šampaňské je ještě brzy. Je to samozřejmě teprve první verze a přede mnou je ještě velmi náročná revize (ale zatím se na ni sebedestruktivně těším, chaha). Ale tak jako jasně, že mám radost. Fakt... Tohle je ta divná věc s lidmi, jako jsem já. Tak dlouho a usilovně se o něco snažíme. A když toho dosáhneme... 

Napsala jsem poslední tečku, vypnula Word, zaklapla notebook a... to bylo vše. Ne, že bych čekala, že budu radostí skákat do stropu, ale stejně. Dopsala jsem knížku, panebože. To aspoň nemůžu předstírat, že jsem šťastná? No nemůžu.

Ale jo. Je to dobrý pocit.

A pokud zdárně dopíšu revizi, nemusíte mít strach, že bych už lehce nešílela. Minimálně se aspoň hodně opiju.

Závěr první verze byl koneckonců očekávaný dlouho. Respektive od července, abych byla přesná, ehm. Nebylo to zas takové překvapení. To správné ukončení příběhu se ale ne a ne vyjevit. Teprve na začátku listopadu (nejhoršího měsíce tohohle roku btw, ale nepředbíhejme, prosinec může ještě překvapit!), když jsem ležela během krátké nemoci v posteli a přemýšlela o knize, mě napadl možný konec. Nijak extra jsem z něho nadšená nebyla, ale rozhodla jsem, že to zkusím. Co mi ostatně zbývalo jiného? Jak to už ale bývá, příběh nakonec převzal velení sám nad sebou a najednou přede mnou byla daleko lepší a hlavně smysluplnější verze závěru. Halelujá!

Možná i z toho důvodu jsem se v úplném závěru nikam nehnala a dopisování jsem natahovala, co nejvíc to šlo. Musela jsem si pak trochu promluvit do duše, ať už toho nechám, sednu si k tomu, sakra, a těch posledních pár stránek dodělám. Tak jsem to teda udělala. Dopsala jsem ty stránky. Poslední odstavec jsem si vyloženě užívala a neodpustila jsem si i nějakou pro mě typickou srandičku. No však si to třeba někdy přečtěte. :)

A co teď? Není čas ztrácet čas.

VZHŮRU NA REVIZI!

Konečně můžu použít obrázek, který mi měsíce až roky hnije mezi oblíbenými příspěvky na tumblr. Já se toho fakt dožila. Neuvěřitelné.

#90: Zpátky na začátek

Nadpis zní celkem depresivně, ale výjimečně se nejedná o životní paralelu k textům NIN. Vůbec.

Ve vzpomínkách se vracím do roku 2014. Moje dosud nevydaná prvotina je hotová, zažívám svá první odmítnutí a přemýšlím, jakým směrem se vydat dál. Chci začít pracovat na věci, kterou mám rozpracovanou od osmnácti, ale nakonec začnu (ne)překvapivě psát druhý díl debutu. Nadšení mě ale brzy opouští a já se začínám rozhlížet po něčem jiném. Respektive se pokouším něco vymyslet.

V říjnu jdu ven s jedním klukem. Ušetřím vás detailů, ale stane se jedna podivná věc, kterou prostě nedokážu označit jinak než zásah osudu, klidně se mi zasmějte. V takové, řekněme zvláštní situaci, ehm, dostanu telefonát, který bych rozhodně nikdy nečekala a který mě ze všeho zachraňuje. Až na delší den si plně uvědomím, jak divný deus ex machina jsem zažila a že to fakt nemohla být jenom náhoda. V dalších dnech o tom samozřejmě hodně přemýšlím. Postupně si celý problém přebírá fantazie a moje hlava začíná vymýšlet příběhy. Protože tak to u spisovatelů obvykle bývá.

Ráda bych věděla, kdy se to přesně stalo. Že třeba 11. listopadu ve tři hodiny odpoledne jsem na to přišla. Tyhle momenty ale nejdou zachytit. Tak jsem ale přemýšlela, rekapitulovala jsem si říjnovou událost a pak přišla ta nejelementárnější otázka spisovatele: "A co kdyby?" Co kdyby to bylo všechno jinak? Co kdyby jsem tam tehdy byla z úplně jiného důvodu? Co kdyby... tam byli ještě další lidi, celá parta a dělali bychom nějaké věci?

BINGO!

Námět byl na světě. Původním záměrem bylo napsat temně laděnou satiru. Pak jsem během psaní ale poslouchala soundtrack "Interstellar" a dramatický obrat ve skladbě "Detach" udělal i obrat s celým příběhem. No jasně! První to budou jenom legrácky, ale pak se tam stane něco hodně špatného. Někdo zemře. A už to bude kurva vážný.

SUPER!

Jenže víte, jak je to s těmi příběhy... Krásně si je v hlavě narýsujete, ale oni se pak stejně začnou měnit a psát po svém. Takže nejenom, že jsem onu zápletku nakonec úplně změnila, ale moji hrdinové se jí v syžetu ani přímo nezúčastnili. Scéna s "Detach" v pozadí (lol) byla ale stále aktuální. Jen už měla úplně jinou podobu. Měl to být právě onen velký závěrečný plot twist, o kterém tu už nějakou dobu melu. Po něm bude následovat už jenom epilog..., jehož obsah stále ještě neznám, ale nekažme si optimisticky laděný článek. Jeho účelem totiž bylo říct - jsem tam.

Jednou skladbou to začalo, jednou skladnou všechno také končí. Se svým psaním jsem doslova před dveřmi onoho velkého odhalení. Modlete se za mou hrdinku. Modlete se za mě. Celou dobu jsem vzhlížela přesně k tomuto bodu a nyní ho už konečně převedu do Wordu. Co se stane po něm? Příběh si svou cestu zase najde, na mně to už nezáleží.

A tak mě napadá, že před epilogem se podruhé v životě podívám na Interstellar. ❤

#87: Nervozita stoupá

Další milník je za mnou. Předevčírem jsem překonala 70 tisíc slov. Cože? Že se tu někdo v březnu chvástal tím, že v dubnu bude už hotovo? Mám pocit, že ten samý člověk tomu sám nevěřil, a nevěřili jste tomu ani vy, takže...

A jak stoupá počet slov ve wordovém dokumentu, stoupá i moje nervozita. Konec se blíží rychlostí světla (Můžu říct, že do konce léta to už... OK! Jako bych nic neříkala.) a já pořád nevím, jestli mě chápete.

Zrovna předevčírem jsem znovu objevila tu magickou vlastnost literárního textu - že se píše sám. Psala jsem to už nesčetněkrát a taky to ještě nesčetněkrát zopakuji. Sama na to totiž neustále zapomínám, což se odráží v tom, jaký respekt od psaní někdy mám... No dobře, není to respekt, je to čirá lenost.

Byla přede mnou další "náročná pasáž", čti pasáž, ve které jsem nevěděla, jak pokračovat, a byla jsem lenivá to psaním zjistit. Jakmile jsem ale začala psát, příběh už zase sám šlapal kupředu. V pondělí se mi vůbec dobře psalo. Výjimečně. Možná tomu napomohl fakt, že jsem zrovna dočetla skvělý román od Johna Grishama "Vyvolávač deště". Bylo to mé poprvé, takže jsem netušila, co mám od tohoto spisovatele čekat. Právnický žánr se mi také nezdál zrovna dvakrát atraktivní. Nakonec jsem ale byla příjemně překvapená. Všimla jsem si, že se trocha té Grishamovy lehkosti a vlastnosti jít rovnou k věci a dlouho nic neokecávat promítla právě do mého posledního psaní. Což je jedině dobře. Sáhodlouhé popisování ve čtených knížkách nemám moc ráda a sama se s ním jako autor docela trápím. Grisham je kdežto velmi stručný a namísto omáčky okolo postavu hází rovnou do víru dění. A jednu věc máme společnou - těžiště našeho vyprávění leží v dialozích. Dobrý dialog vám o postavě řekne víc než popisy na deseti stránkách. Dlouhé odstavce bez přímé řeči mě trochu odrazují i jako čtenáře, protože ne každý je dokáže zaplnit slovy tak, že čtenáře nenudí. Ale přímá řeč, ta můj krevní tlak vždycky zvýší. Vím, že mnozí z vás teď asi kroutí hlavou a nechápou. Nepsala jsem už ale někdy, že nejsem zrovna typický knihomol?

Zpátky ale k hlavní stati tohoto příspěvku. Totiž že konec se blíží, ale stále ho nevidím. Jasně, finální zápletku mám vymyšlenou už od loňského roku. Pořád ale nevím, jaké bude vyústění příběhu po tomhle plot twistu.

Malý spoiler pro budoucí čtenáře, který se na blogu jistě ztratí: Ani se nepokoušejte hádat pachatele. Fakt. Je to úplně zbytečný.

S nějakými variantami už trochu koketuji, ale pořád jsou to jenom takové můstky, které vedou k další akci. A já bych už ráda znala podobu těch závěrečných slov, můstky mě nezajímají! Připadám si jako svůj vlastní čtenář, který se blíží k posledním stránkám, a furt neví, jak to všechno na konci dopadne. Může jenom doufat, že to autor moc nezmastí. Zkuste mi pak na internetech knihu hodnotit slovy, jak je moc předvídatelná. Sakra, vždyť ani já nevím, jak skončí jako! A opravdu z toho už začínám být nervní.

Já vím, že zatím se mi všechna ta slepá místa vždycky vyjevila sama. Utěšuji se, že se to podle zákonu pravděpodobnosti prostě musí stát i teď, i když se mi tomu momentálně nechce věřit. Vzpomínám si na ten E-PIC-KÝ KO-NEC (aspoň z mého skromného pohledu, haha), který mě napadl při psání povídky do Hledá se autor bestselleru. Tak trochu už začínám pomýšlet na možnost, že to třeba nebude úplně happyend pro mé postavy...

Mé postavy

Ono totiž nejde jenom o to vymyslet závěr, ono jde o to vymyslet grandiózní závěr. K čemu mi bude dopsání knížky, když konec bude nemastný neslaný? To bych to nemohla oslavit ve velkém stylu, jak plánuji a už se nemůžu dočkat. A vlastně bych takhle ani neskončila a vymýšlela dál. Musí to být stoprocentní závěr, nic menšího.

Mám takový dojem... Že šance, že na něho přijdu, se zvýší, když se do toho znovu opřu.

PS: Na poličce mi už leží další Grisham. Ještě než tu knížku dopíšu, možná se i naučím psát!

#82: Moje malé Nagano

Před dvaceti lety jsme vyhráli nejcennější zlato v historii českého hokeje. Někdy si namlouvám, že si to pamatuju, ale asi spíš ne.

Dnes jsem ve své knize překonala hranici 60 tisíc slov. Už jenom "pár" dalších a technicky tu máme román. Nebude to asi ještě konec, sama pořád netuším, co v něm mé hrdiny čeká. Vím ale, že letos tu cílovou pásku už přetrhnu. Snad si teď sama na sebe neušiju bič, ale dávám tomu dva měsíce.

Nevěříte? Já taky ne, ale teď už to budu muset splnit, když jsem to sem napsala. A aby mi to furt jenom nekecalo, tady mám malý důkaz, že fakt píšu - první pohled do útrob mé knihy. Tak za 100 let na viděnou na papíře!

PS: Nagano si sice fakt nepamatuju, ale s Pchjongčchangem to můžeme napravit, ne?

#81: Nový rok, staré naděje

Dře to, ale jde to.

Protože už jsem vám to říkala? Fakt strašně moc si přeju, abych tu knížku měla už dopsanou. A třeba i zeditovanou. Vydanou. Panebože! A asi mi konečně taky došlo, že bez psaní to nepůjde. Takže jsem do toho vlaku zase naskočila. Sice jsou to zatím takové České dráhy se spoustou výluk a tříhodinových uvíznutí uprostřed neznáma, ale jsem na cestě! A konec už není fata morgána a dostává reálnějších obrysů.

Díky znovuobnovené psací činnosti jsem si opět potvrdila také dvě věci, které mohou pomoci i vám:

1.) Vaše psaní není tak špatné, jak se vám zdá. Tuhle problematiku jsem ostatně rozebírala podrobněji už dřív. I když průběžné pročítání z důvodů popsaných v odkazovaném článku neuznávám, kvůli dlouhé pauze nebylo zbytí. Musela jsem si to letmo pročíst, abych se znovu dostala do příběhu. A protože jsem po tak dlouhé době měla odstup, zjistila jsem..., že to vlastně vůbec není špatné! Vlastně je to dost dobré, aspoň ten příběh mi přijde vcelku originální. Takže se nenechte zmást tou klesající přímkou nadšení se stoupajícím počtem propsaných hodin. Je naprosto přirozené, že se nám přestává líbit něco, co děláme už příliš dlouho. Jsem přesvědčená, že i Victor Hugo v určitých momentech nesnášel své Bídníky.

2.) Jediné, co musíte udělat pro prolomení tvůrčí krize, je psát. Jiné řešení neznám. A protože nic jako tvůrčí krize samozřejmě neexistuje. Před dvěma týdny jsem třeba ještě nevěděla, že v příští kapitole se nám trochu více představí hrdina X, že čtenář o něm zjistí, že je to tak trochu, ehm, debil a že se i on začne namáčet do věcí, do kterých by neměl. Ale přesně to všechno se stalo, když jsem si k tomu po předlouhých týdnech sedla. Nic jsem nemusela dlouho vymýšlet, prostě se to začalo samo objevovat, když jsem tomu konečně dala šanci. Takže znovu: Když nevíte, co psát, pište.

Mimochodem, citát dole je taky užitečná rada. Psaní ukončete v tom nejlepším a na další den se vám bude hned snadněji navazovat. Hodí se třeba pro ty, kteří si denní psaní odměřují časově, ne podle celých kapitol/odstavců.

"Denní psaní ukončete v momentě, kdy stále chcete pokračovat." - Helen Dunmore 

Moje kniha má nově také jakousi mood board na tumblr, kde budu reblogovat příspěvky související s příběhem. Myslím, že je to užitečný nástroj jak pro autora, tak pro čtenáře. Hlavně tak můžete druhým říct, o čem vaše kniha bude, a přitom neříct nic. :) Srandička.

A když nebudete vědět, co si ke psaní pustit, mám tu další výroční playlist, tentokrát s titulkem 2017. Skladby jsou seřazeny chronologicky a vypráví jakýsi příběh mého loňského roku. Taky vám řeknou vše, a nic. Poslouchejte. A pište.

#80: Chycená v pasti

Na začátku minulého roku jsem dělala poctivé reporty z psaní knihy a vždy se mi k tomu podařilo najít trefný tumblr vtípek. I pro tento příspěvek bych jeden měla. Jen je to spíš už trochu k pláči. Tenhle dialog je totiž z mého skutečného života a došlo k němu už nejednou.

http://amorroso.tumblr.com/post/161718069392/steven-universe-official-someone-id-love-to

Skutečnost, že jsem tento rok o knize na blogu vůbec nepsala, koresponduje se stavem psaní. Ne tedy, že bych letos vůbec nepsala; minimálně první tři měsíce jsem slušně postupovala dál. Pak nastal pracovní přetlak a na psaní nezbýval čas ani chuť. "Nevadí. Na podzim to už rozseknu. Dejte mi tři měsíce a hrubá verze bude venku," říkala jsem si. Nerozsekla jsem to. V podstatě jsem dala dohromady jenom pár stránek. Doslova. Takže review celého roku: KATASTROFA.

Teď by měl přijít odstavec, ve kterém se budu litovat, jakou mám já chudinka tvůrčí krizi, a jehož mezititulkovým vzkazem bude: "Prosím, litujte mě taky a napište mi nějaká slova útěchy." Já tvůrčí krizi ale nemám, to je ten problém. Je pravda, že se nacházím ve fázi vyprávění, kdy tak trochu (HODNĚ) tápu, ale není to tvůrčí krize. Kdybych si k tomu sedla, vím, že v té tmě nachytám zatím neznámé tvary. O tom to je.Vím, že se pohnu dál. Ale... já si k tomu v posledních měsících prostě nesedám. A to je ono.

Už několikátým rokem se snažím sladit psaní pro obživu s psaním, na kterém mi opravdu záleží (jestli mě chápete), vždy jsem s tím nějak válčila, ale letos... to nezvládám. Moje denní porce psaní mě připraví o veškerou energii a představa dalšího psacího kolečka mě mnohokrát děsí. V poslední době se ostatně příšerně lopotím i s články samotnými.

Zatímco vždycky jsem byla zvyklá na určitý freestyle, už skoro druhým rokem píšu na web, kde dodávám jasně daný počet. A témata jsou těžší na zpracování. (btw já o svém přestupu chtěla udělat vlastně celý článek, když to bylo aktuální! Možná ještě udělám nějaké zpětné zhodnocení.) Na konci roku nám ještě upravili systém placení, a zatímco dosud byla taxa pevná, teď se mění podle rozsahu. A možná se budete divit, ale když mi přidáte, opravdu vám budu schopna vyprodukovat kvalitnější a delší článek. Jasně, i tak to jsou pořád jenom tři články denně. Ale pokud si myslíte, že i nad tímhle počtem nemůžete strávit celý den...

Samozřejmě, že můžete! Ale budiž mi ke cti, že poslední měsíce jakousi pracovní morálku mám. Skutečně jsem někdy hotová už před třetí hodinou a už ani nedopisuju o víkendech. Tři články denně se pro mě staly železným pravidlem, které dodržuju. V tomhle potíž zase tolik nevidím. Ale jak jsem už psala... Na knize nepokračuju. Dostala jsem se do začarovaného kruhu, kdy se sice živím tím, co mě baví, ale nejsem schopná kvůli tomu dělat už nic jiného - psát knihy, což je to jediné, o co mi jde. Důvod, proč to dělám... Jenže tenhle důvod mě momentálně neuživí. Proto musím dělat dál writing bitch.

Anebo nemusím. Můžu se na to vykašlat a najít si normální práci. Kterou budu asi nesnášet, a tím i celý svůj život. Otrávená budu chodit v pět domů a to poslední, co budu chtít udělat, bude sednout si k PC. Ne, myslím, že se spíš půjdu najíst, podívám se na seriál a půjdu spát. Protože ráno budu muset zase brzo vstát. A já se chci vyspat! Ale taky mě to může v takzvané normální práci bavit! A proč bych se teprve pak měla snažit o něco víc? Když už všechno budu de facto mít. Jsem dostatečně silná, abych nezpohodlněla? Ráda si to o sobě někdy namlouvám, ale upřímně? Nemyslím si... Pochopitelně bych zpohodlněla. Protože... už jsem vám to někdy říkala? Tohle všechno je fakt strašně těžký.

#74: Rok druhý, kapitola patnáctá, stránka sto šedesát šest

O práci na svém rukopisu jsem naposledy informovala v listopadu minulého roku. Odvážně jsem se tehdy vrhla do challenge napsat padesát tisíc slov za měsíc. Jak to dopadlo? Samozřejmě katastrofou, sorry jako.

Abych challenge zvládla, upustila jsem od zavedeného modelu napsat denně tisíc slov a prostě jsem psala, co nejvíc jsem toho dne zvládla. Udělala jsem velkou chybu, protože to skončilo jediným možným závěrem; ve výsledku jsem toho napsala ještě méně. A pak jsem už nepsala vůbec...

Jednak jsem se tak trochu zadrhla v příběhu. Dospěla jsem do bodu, od kterého jsem nevěděla, jak dál. A jelikož jsem spíše architekt, vymýšlení důležitého děje za pochodu mi nešlo a byla jsem z toho v krizi. V tom posledním příspěvku jsem byla sice za suverénku, ale tak jednoduché to pochopitelně nebylo. Každopádně, nakonec mě opravdu něco napadlo. Teda proč bych byla tak skromná - vymyslela jsem parádní rozuzlení!

(Protože jsem ale jedinec se sebedestruktivními sklony, ještě pořád to není ten konečný konec. Tím si ale radost zatím kazit nebudeme.)

A nebyla to žádná náhoda, povím vám, jaké dva způsoby dostaly ze slepé uličky mě:

1. Změnila jsem úhel vyprávění. Dosaďte do děje novou postavu. Zaměřte úhel hlavního vyprávění jinam. Když váš příběh skomírá, dodejte mu zkrátka šťávu. Novou energii. Já se pořád zabývala tím svým hlavním kvartetem, že jsem už ani nedokázala vidět za obzory. A stačilo je jenom na chvíli uklidit do pozadí, směr vyprávění trochu změnit, dát tam bandu nových vedlejších postav a here we go!

2. Podívala jsem se na seriál. Čtěte dobře. Ne, vlastně nečtete. Tohle není svádění k prokrastinaci. Tohle je rada, která vám může zachránit příběh. Vyberte si jednoduše nějaký seriál, nejlépe s jednou, maximálně dvěma řadami, a v rámci několika dní ho celý nasledujte. Dáte si odstup od svého psaní. Proniknete do jiného příběhového schématu. A rozhodně přijdete na jiné myšlenky, z nichž se může vyklubat pokračování vašeho příběhu. Já se coby fanda Cirkusu Bukowsky pustila do jeho volného spin-offu Rapl. A jako kdysi s Misfits, i tentokrát to zabralo a já po poslední epizodě už věděla, jak dál. Jednu chvíli to tam prostě nebylo a pak už to tam bylo, neptejte se mě na podrobnosti.

Nabízí se tedy otázka, proč jsem i přesto nepsala. Tedy ze začátku jenom málo a pak už vůbec. Co k tomu říct... Teď přijde ta méně zábavnější část.

Asi takhle. Existují dva typy lidí:

Typ A: Problémy v osobním životě fungují v jeho tvorbě jako motor. Psaní je pro něj úkrytem, kam se v těžkých chvílích může schovat, pomocnou ruku, která je pro něj vždy nastavená. Těžká období ho teprve pořádně nakopávají a ví, jak důležité je, aby pracoval dál. Protože to, na čem dělá, je vstupenka k lepším věcem. Větším věcem. A jednoho dne to uvidí i všichni ostatní.

Typ B: To jsem já.

Problémy v osobním životě pro mě fungují jako naprostá brzda. A k takové tragédii asi není třeba nic dalšího dodávat.

Celý rok 2016 byl všelijaký, ale když byl čas, dokázala jsem v něm sednout před Word a psát. Bylo to ale právě někdy v prosinci, kdy se to zlomilo. Nemluvím o depresi. To ani náhodou. Mluvím o horším opaku - apatii. Upadla jsem do hodně divného období netečnosti, které se se mnou bohužel táhne až doteď. Týká se to všeho. A samozřejmě to ovlivňuje i psaní. Protože já prostě nemůžu v takovém období vesele psát dál a dělat že je všechno v pořádku. Tím že píšete, dáváte podvědomí totiž přesně takový signál. Je to asi jako s tou pomůckou, že když jste nervózní, máte žvýkat. Mozek si tak myslí, že jíte a všechno je v pohodě. Protože kdybyste v pohodě nebyli, přece byste nejedli! A já to dělám přesně naopak. Nechci mozku vysílat falešné zprávy.

Uf. Normální člověk by nepochopil. Mě jenom napadá jediné: Proč musím být jedno chodící umělecké klišé?

PS: A jaký seriál naposledy zaujal vás? V komentářích se taky můžete svěřit, co při zamrznutí příběhu pomáhá vám.

#73: Fragmenty z konce roku

Jako by to bylo včera.

Bylo to před rokem, když jsem o půlnoci stála před sklepem kamaráda. Krev mi zahřívaly bublinky sektu, hodně zastřeným viděním jsem pozorovala gejzíry ohňostrojů a byla jsem šťastná. Aspoň tím iluzorním pocitem štěstí, ale komu na tom sejde? Kdo by v ten moment řekl, co všechno mě v příštích měsících čeká? Já rozhodně ne. A přitom pak trvalo jen několik dnů, než to začalo. A rok 2016 mě vtáhl do sebe.

Ráda bych věděla, kdy určité věci začaly. Kdy jsem si je začala uvědomovat.

Smáli jsme se Kylie Jenner. A pak jsme jenom brečeli...

Ten moment, ale nikdy nejde vystihnout. Jednu chvíli prostě něco není a pak už to je. A nikdo neví, jak to začalo. Takové skutečnosti mě občas přivádí na různé spirituální teorie. Proč se něco stalo zrovna v určitou dobu a ne už dřív? Co bylo tím spouštěčem? Proč se to muselo stát? To přece nemůže být náhoda. Náhoda to nikdy ani není. Všechno má svůj důvod, který později pochopíme.

V minulém roce se mi bohužel přihodila věc, pro kterou žádné vysvětlení nemám. Mohla bych říct, že mi aspoň dodala inspiraci a motivaci do psaní. Ani všechny úspěchy světa mě ale nezbaví té jizvy. Mohla bych říct, že mě posílila. Upřímně si ale ani tím nejsem moc jistá. Spíš vnímám, že něco to ve mně zabilo. K čemu pak jakákoliv moudrost, která by z této události mohla teoreticky plynout? Ať se na ni dívám ze všech stran, nic mi prostě nepřinesla. Její přítomnost neměla smysl. Tohle nám autoři příruček pozitivního myšlení zatajili. Že se občas dějí věci, které žádný význam nemají. Tak vám to aspoň říkám já.

Začátek nového roku je jedním z nejdepresivnějších období v roce. Svátky končí a nastupují povinnosti. Nehledě na přehnaná očekávání, která si ukládáte sami sobě, začátek nového roku smrdí úřednickými lejstry, špinavými ulicemi plnými rozmoklé sněhové břečky a úzkostí. Už se nemůžete alibisticky ohánět prohlášeními: "Nechme to až na příští rok, teď už nic moc nenaděláme." Teď už musíte konat.

Vánoce zato permanentně miluji. Jak jsem starší, už to není samozřejmě kvůli dárkům, ale kvůli té jistotě. Ať se totiž stane přes rok cokoliv, Vánoce stejně přijdou. A zase bude všude ta kouzelná atmosféra. Sejdeme se pod stromkem. Bude dobré jídlo. Uvidíme se s příbuznými. Uvědomuji si, že ne každý tuto jistotu má, a proto jsem za ni vděčná. A prostě se mi líbí, že v životě, kde si nemůžete být jisti ani zítřkem, existuje stále stejný Štědrý den. Chápete mě? To je fuk.

Letos jsem už vzdala marný boj s Českou televizí a jejich štědrovečerní pohádkou a po rozbalení dárků jsem odešla do pokoje. Nalila jsem si sklenici vína, nechala svítit jen vánoční žárovky, usadila jsem se na pohovku a do sluchátek si pustila hudbu. Tu chvíli jsem si opravdu vychutnávala. Muziku sice poslouchám skoro nepřetržitě, ale kolikrát ji skutečně poslouchám? Už jen minimálně. Deformace z povolání. Film Sám doma jsem si už ale uniknout nenechala. Kevin ve scéně v kostele řekl svému sousedovi: "Aspoň budete mít jistotu. A pak se už nikdy nebudete ničeho bát." Déjà vu.

Ale už dost sentimentu. Ať už byl rok 2016 jakýkoliv, očividně jsem ho přežila. A až budu letos stát venku, krev mi budou zahřívat bublinky sektu, zastřeným viděním budu pozorovat gejzíry ohňostrojů a budu šťastná, aspoň tím iluzorním pocitem, budu už vědět, že mě v příštích měsících může potkat cokoliv. Nás všechny. Ale víte, co? Mám takový dojem, že to všichni zase zvládneme.

PS: Kdy byl můj rok 2016 hudební kompilací, takhle by vypadala. 

#72: Na pokraji šílenství

Jednou jsem na Facebooku psala o Jacku Londonovi a jeho pravidlu tisíc slov za den. Za první měsíc psaní od mého spisovatelského blackoutu jsem se z tohoto pravidla snažila v posledních dnech udělat návyk a hlásím úspěch.

Nadto jsem se na začátku týdne hecla do projektu National Novel Writing Month. I o něm jsem už psala na sociální síti. Stačí se zaregistrovat a vaším úkolem je poté dát dohromady padesát tisíc slov za měsíc. Respektive klidně už celou knížku! Je to samozřejmě naprosto šílená challenge, chce se říci přímo sebevražedná, ale za pokus nic nedáte. Hlavně budete mít pak takové pěkné statistiky.

Dnes jsem ještě nepsala a nemám v tom započítaný ani 1. listopad, proto ta bídná průměrná bilance.

Problém je tak trochu ve mně, protože já šílenec skutečně jsem. A když se už na nějakou challenge dám, má kozorožská tvrdohlavost mi velí taky ji dokončit. Takže to bude ještě hodně zajímavé... Tak jako tak mám momentálně 39 000 slov, takže padesát jich možná nebude ani třeba. I bez toho si už připadám jako Michelangelo během prací na stropu Sixtínské kaple.

Ale přejděme už konečně k tomu hlavnímu. Chci říct. Už je to tady.

Nevím, jak v příběhu dál.

Kdysi dávno, když byla celá knížka ještě v plenkách, jsem znala děj skoro až do konce. Jenže příběh se pak začal psát sám, změnila se zápletka, některé postavy nikdy nebyly přivedeny na světlo... Jsem teď někde za půlí a i když vím, co se tu děje, nevím, jak to sdělit ostatním. Jak to zabalit do nějakého děje. Což je opravdu parádní, když jsem se dokonce dala na jakousi challenge. Na stranu druhou, neříká se, že nejlépe se tvoří pod tlakem? Já jsem toho ten nejzářnější příklad, což mi připomíná zejména účast v jedné soutěži.

Takže brečet nebudu. Mám několik hodin, abych to vymyslela. Když se tak nestane, budu muset sednout k Wordu a vymyslet to za chodu. Neexistuje jiné řešení. Už jsem vám psala, jak je to s tou tvůrčí krizí. A především - já vím, že v sobě ten příběh mám. Tak ho už jenom objevit.

#67: Mission impossible, měsíc třetí

http://joehillsthrills.tumblr.com/post/141562903682/whats-your-writing-routine-like

To je opět jenom na odlehčený rozjezd. Ve skutečnosti třetí měsíc psaní nebyl tolik divoký. Říkala jsem už, že mě psaní TPPNDPZ (akronym celého názvu. Ano. Všech sedm písmen, nedělám si legraci.) totiž baví? Zatím v příběhu neležím půlstoletí, zatím se mě netýkají úmorné revize, zatím jsem to nečetla už milionkrát. Za několik dalších měsíců si samozřejmě povíme.

Ale ne. Je to podle mě zkrátka samotná látka, která mě nutí dosavadní práci snad i nějak milovat. (Je to možné? Milovat tak sebedestruktivní činnost jako je PSANÍ KNÍŽKY!?) Jako vždy, samozřejmě je možné, že zkazím ten převod myšlenek do wordové podoby. Námět sám o sobě ale má jisté ambice a nebála bych se ho dokonce označit za vcelku originální. Takovou sebejistotu zažívám za všechny ty roky literárních pokusů asi poprvé.

Minule jsem řešila dilema s dvěma super zápletkami. Ke své radosti můžu oznámit, že po intenzivním brainstormingu jsem na to už přišla! A rozhodla jsem to celkem šalamounsky. V první zápletce měli být hrdinové svědky jedné události, která naprosto změní směr příběhu. Druhá zápletka to ale celé komplikovala a děj byl kvůli ní poněkud překombinovaný. Jak to udělat, abych druhou postavila do popředí a přitom ani úplně nezabila první? Nakonec jsem to vymyslela tak, že zlomová událost v syžetu zůstane, jen se stane bez účasti postav, tiše na pozadí, zdánlivě nijak nesouvisející s hlavním dějem. Naprosto související se zápletkou číslo dvě! Nebude to tedy už souboj dvou velkých dějových zvratů, jeden zkrátka bude souviset s druhým, a dohromady tak budou tvořit jednu velkou zápletku. Uf. Možná jsem studium filmové teorie neměla tak rychle vzdávat, aspoň bych to mohla dnes rozebírat o něco učeněji. Škoda pak, že o tom nemůžu psát v detailech, chápu, že tyhle nekonkrétní rozbory vám nic neříkají.

Líbí se mi poté, jak mě během tvorby ovlivňují věci z mého vlastního života. Taky to tak máte? Z pozice člověka zvenčí to tak možná nevypadá. Což je vlastně jedině dobře! Já ale moc dobře vím, co jsem třeba chtěla některou větou vyjádřit. Vím, že tahle postava vznikla za chodu a je odrazem jednoho skutečného člověka. Vím, že když jeden hrdina poslouchal v autě Davida Bowieho, nebyl to náhodný prvek, ale jakási forma holdu, protože jsem to psala zrovna ten večer po Bowieho smrti. I když je to úplně jiný příběh s jinými lidmi, právě v těch čtenářem neviděných detailech a náznacích vidím mezi řádky kroniku svého vlastního života.

A mimochodem, mám další skvělý soundtrack na psaní. Jistě nepřekvapí, že je to... Hans Zimmer a jeho hudba pro nového Supermana. Na akčnější scény jasná volba.

#65: Jsem Bůh

Na úvod tu mám opět nějakou tumblr srandičku, která krásně popisuje momentální fázi mého psaní.

http://tyleroakley.com/post/139507583511/cokosfunhouse-ill-only-make-a-couple-of

Nehledám to cíleně, samo mi tam vždycky vyskakuje něco příhodného. A teď k věci. Co se od minule změnilo?

VYMYSLELA JSEM ZÁPLETKU!

Vymyslela je trochu přehnané slovo, prostě mě zase jenom úplnou náhodou napadla.

Nějakou zápletku jsem už pochopitelně měla. Bod zlomu, od kterého ten příběh nabere úplně jiný směr. Co mělo ale následovat dál? Napadalo mě jen sto milion jedna nesmyslů, na to jsem bohužel expert. Před několika dny jsem ale se po dvou letech znovu dala na sledování seriálu Misfits. Třetí série. Bylo to myslím hned u prvního dílu, kdy jsem zase obdivovala akční scény a trochu jsem si to v hlavě míchala s věcí, na které pracuji. Tematicky si nejsou podobné, ale přesto mají pár prvků společných. "Hm, a co kdyby tam byl ještě někdo další," v duchu seriálu jsem si fantazírovala scénu spojenou s mými hrdiny. A pak mi to došlo...

"A CO KDYBY TAM BYL JEŠTĚ NĚKDO DALŠÍ!?" 

Nastiňuji vám to pouze v hádankách, ale z mého pohledu mě zkrátka napadla zápletka jak prase. Jenže najednou mi nastalo dilema. Probrala jsem to ze všech stran, přidala jsem nějaké další detaily a konec teda ještě pořád nemám, ale... I když jsem vymyslela, jak tuhle super zápletku našroubovat na tu předešlou, mám teď strach, aby tam nebylo poněkud přezápletkováno. Samozřejmě. Čím víc příběhových kotoulů, tím lépe. Myslím, že všichni milujeme, když nás autor tahá za nos a bafá na nás stále novými a novými zvraty. Problém je v tom, že ta původní zápletka byla taky super zápletka. A vedle té druhé mi tam přijde navíc. Jako bych násilím chtěla udělat ten příběh strašně moc zajímavý, až to působí opačným efektem. Takže ještě uvidím. Popřemýšlím. Kdybych musela podle Whedonovy metody nějaké své dítko zabít, každopádně by to byl ten první nápad.

Zatím jsem ve svém psaní daleko od jakékoliv zápletky, takže času dost. Momentálně jsem na tom tak, že mi hlava šrotuje v těch nejméně vhodných příležitostech a kam chodím, tam vymýšlím. "A co když to bude tak?" "A co když to bude úplně jinak?" "A co když tahle postava udělá tohle?" "A co když to tahle postava neudělá." Znáte to.

Miliony možností. A je strašně těžké být Bohem. Víte, co je ale stejně nejlepší metoda? Dát tomu volný průběh. Nechat si to v hlavě rozležet. A jednoduše psát. Další průběh děje se pak sám vyjeví. Věřte mi.

Anebo věřte aspoň této paní:

"Pokud je autor upřímný ke svým postavám, samy mu dají zápletku." Phyllis Bottome

#62: Píšu knihu

Psaní mé nové knížky ve zkratce:

http://stability.tumblr.com/post/123526552241/kazi-is-amazing-planning-a-story-actually

Ale řekněme, že jsem něco za první týdny skutečně napsala! Všechno to budu dokumentovat tady, což je myslím celkem dobrá motivace. A celý tvůrčí proces si zatím užívám.

Protože:

1.) Hlavní ženská postava není velkou kopírkou mé vlastní osoby, takže se dá dokonce vcelku snést.
2.) Mužští hrdinové jsou taky fajn.
3.) Ještě to úplně nevím, ale zdá se, že tam klíčí jeden pořádný záporák. Je osvěžující pracovat na díle, kde se něco takového opět vyskytuje.
4.) Konečně držím na uzdě svůj věčný sarkasmus (který samozřejmě není vůbec špatný, ale aspoň jednou ve svém životě bych chtěla napsat něco seriózního, tenhle příběh totiž vůbec nemá být vtipný).
5.) Jsem zamilovaná do jedné vedlejší postavy, protože si pod ní opět představuji Vincenta Cassela. Mohlo by se zdát, že mám na tohohle herce úchylku. Kdo by ale nechtěl, aby v jeho příběhu hrál Cassel!? Je to zkrátka univerzální ksicht na temnější charaktery.
6.) NENÍ TO TEN PŘEDEŠLÝ PŘÍBĚH.

Nejvíce během psaní poslouchám:

Hans Zimmer - Interstellar
Queens Of The Stone Age - Songs For The Deaf

A protože jsem jako SB nově i na Spotify, tady je nějaký tematický playlist, který budu neustále obnovovat: